Lidožrout vegetarián

Gynekolog Danko Babić působí na první pohled jako sympatický odborník vzbuzující důvěru u pacientek, personálu nemocnice a především u nadřízených. Tato přetvářka mu vychází tak dobře, že je v očích ředitele nemocnice jediným vhodným kandidátem na post primáře rozhádaného oddělení. Ovšem pod rouškou sympatického a kolegiálního doktora se skrývá nelidská hyena, která využívá nejsprostších praktik pro své obohacení. Neštítí se lhát pacientkám, falšovat dokumenty, přehodit vinu za zpackanou operaci na kolegu, provádět nelegální potraty a dělat nejrůznější špinavou práci pro zkorumpovaného šéfa místní policie a mafiánského bosse řídícího ve městě obchod s bílým masem. Postupně ztrácí poslední zbytky morálky, které v sobě měl a za peníze je ochoten udělat i ten nejotřesnější čin.

Branko Schmidt (*1957, Osijek, Jugoslávie - Chorvatsko)

Vystudoval filmovou a televizní režii na Akademii dramatických a scénických umění v Záhřebu. Předtím studoval též ekonomiku. Jeho absolventský film byla televizní inscenace Rano sazrijevanje Marka Kovača (Předčasné dospívání Marka Kovače, 1981). O rok později natočil televizní drama Hildegard, které bylo zvoleno nejlepším jugoslávským televizním dramatem.

V roce 1988 vytvořil svůj první celovečerní film Sokol ga nije volio (Sokol ho neměl rád), adaptaci hry od Fabijana Šovagoviće a získal Cenu pro nejlepšího debutanta na FF v Pule.

V roce 1991 adaptoval do filmové podoby jedno z klasických děl chorvatské literatury počátku 20. století, román Đuka Begović Ivana Kozarace.

V roce 1994 natočil film Vukovar sa vraća kući (Vukovar se vrací domů) o skupině lidí, která utekla před válkou z Vukovaru a přežívá ve vesnici poblíž frontové linie na nádraží v odstaveném vlaku. V rozšířené verzi byl snímek uveden i jako čtyřdílný televizní seriál. Film se nese ve znamení smutku ze ztráty města a pro mnohé i ze ztráty blízkých. Byl natočen 4 roky před tím, než se dostal Vukovar pod chorvatskou správu (východní Slavonie, kde se Vukovar nachází, bylo poslední území, které zůstalo po válce v srbských rukách).

Válka v Chorvatsku je přítomna i v následujících dvou Schmidtových filmech. Božić u Beču (Vánoce ve Vídni, 1997), který získal Zlatou arénu za nejlepší scénář, je o hudebníkovi, který se svým přítelem organizuje koncerty pro chorvatské vojáky v přední linii fronty. Když je jeho přítel zabit, utíká za svými rodiči do Vídně. Předvánoční nádhera rakouského hlavního města brutálně kontrastuje se surovostí války, která zuří necelých 300 km jižně.

Třetím Schmidtovým válečným filmem je komediální drama Srce nije u modi (Srdce není v módě). Prostřednictvím anglického biologa, který přijíždí do válkou zmítaného Chorvatska zachraňovat vzácný strom, Schmidt ironizuje roli mezinárodního společenství ve válce při rozpadu Jugoslávie.

Kraljica noći (Královna noci, 2001) sleduje dospívání sedmnáctiletého veslaře a jeho první zkušenosti se ženami. Jeho příběh se odehrává v bouřlivém roce 1968, kdy v Osijeku vrcholí nervozita z očekávané návštěvy maršála Tita. Snímek byl oceněn Zlatou arenou za nejlepší scénář a produkci. Velký úspěch zaznamenal svým osmým celovečerním filmem Put lubenica (Melounová stezka, 2006), vycházejícím ze skuteč-ného příběhů asijských migrantů do Evropy, kteří se utopili v řece Sávě. Snímek získal tři Zlaté arény na FF v Pule, Cenu chorvatských kritiků, Hlavní cenu FF v Dubrovníku a Zlatou Antigonu na FF v Montpellier. Úspěšné byly rovněž následující Metastázy (Metastaze, 2009) z prostředí fotbalových fanoušků Dinama Záhřeb, které získaly rovněž tři Zlaté arény a byly uvedeny na mnoha světových festivalech.

V roce 2012 přišel do kin kontroverzní Lidožrout vegetarián (Ljudožder vegetarianac, 2012), který získal v Pule dokonce 6 ocenění.

To, že dokáže natočit také velmi křehký a hluboce lidský příběh dokázal v roce 2015 komorním dramatem Imena višnje (Jména višně) s Ivem Gregurevićem a Nadou Đurevskou v hlavních rolích.

Zatím posledním Schmidtovým filmem je Agape (2017), drama katolického kněze obviněného ze zneužívání dětí.