OÁZA - recenze

Když ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckyj před šesti lety zaskočil kritiky v Cannes svým filmem Kmen ve znakové řeči, zdálo se, že byl dosažen určitý vrchol v autentičnosti a odvaze posunout filmovou formu. Film Oáza režiséra Ivana Ikiče šel v autentičnosti ještě dále. Stal se zaslouženě vítězem vedlejší festivalové ceny EUROPA CINEMAS LABEL pro nejlepší evropský film na festivalu v Benátkach v roce 2020. Druhý celovečerní hraný film Ivana Ikiče (po drsném chuligánském fotbalovém dramatu Barbaři) využil téměř dokumentárního stylu a také účinkování neherců. Máme před sebou neučesaný milostný trojúhelník zasazený do prostředí srbského ústavu pro mentálně postiženou mládež. Bezútěšná tragédie se odehrává v ústavu, který je odříznut od skutečného reálného života.

Režisérův filmařský přístup propůjčuje jednoduchému příběhu emocionální gradaci při zachování hlubokého respektu k protagonistům i příběhu. Již v provokativním úvodu filmu nás moderátor v archivních záběrech seznamuje s otevřením ústavu v roce 1969 jako se skvělým sociálním zařízením. Nadšeně propagandisticky zdůvodňuje existenci ústavu: "Bohužel moderní svět vždy vykazoval nedostatek porozumění pro tyto nešťastné bytosti. V dávných dobách byli takto nemocní lidé při narození zabiti nebo utopeni v moři. My se o ně umíme postarat". Následuje střih do současnosti, který přináší ostrý kontrast mezi propagačním snímkem z šedesátých let a využitím ruční kamery Miloše Jacimoviče, s níž se ocitáme v temných a špinavých zákoutích ústavu. Společnost jako celek možná ve svém vývoji došla dál. Pokud jde však o soužití této společnosti s mentálně postiženými lidmi, je vytlačováno na její okraj. Vidíme nedbalost, neutěšený stav zařízení i budov, což se odráží v celkové atmosféře, která v ústavu panuje.

V první třetině filmu přivádí Mariju (Marijana Novakov) do ústavu její pečovatelka (Maruša Majer, jedna z pouhých dvou profesionálních herců v obsazení). Sledujeme, jak se Marija neochotně zabydluje a přátelí s Draganou (Tijana Markovič). V další části se děj soustřeďuje na Draganu. Ukazuje se, že Dragana je významně manipulativní, zvláště když je ohrožena Marijiným spojením s Robertem. Ve třetí části pak graduje láska mezi Robertem (Valentino Zenuni) a Marijou, kteří se propojují v dojemné, ale zlověstné scéně srovnávání jizev na jejich zápěstích. Ano - ve filmu jde i o sebepoškozování, ale možná, že jsme při scéně při prověřování Mirjanina těhotenství svědky daleko většího poškození lidské důstojnosti u bezbranného člověka.

I když může popsaný dramatický oblouk naznačovat, že film bude mít rychlé tempo, je ve skutečnosti při dvouhodinové stopáži filmu tempo daleko tlumenější. Ikič zvolil velmi asketickou prezentaci i v oblasti zvuku. Nepoužívá hudbu k probuzení emocí, ale přesným citlivým zvukovým designem Ranka Paukoviče posiluje pocit izolace v tomto hermeticky uzavřeném malém světě. Jedná se o film, který je fascinován tvářemi ústředních postav filmu, často snímaných z blízka. Neherci výrazy svých obličejů - při absenci dialogů - nesou velkou část dramatické váhy filmu. Všichni tři podávají strhující výkony. Propast mezi hercem a rolí se tak zmenšuje téměř na nulu. Berme Ikičovu práci s neherci jako castingový převrat, který uzavírá věčnou debatu o tom, zda mají postižené filmové postavy hrát zdraví herci.

Otevírají se daleko hlubší otázky - o tom, jak nahlíželi skuteční mentálně postižení protagonisté na své role, zejména při finále filmu. Na to nám nemůže zcela odpovědět ani soucitná zdrženlivost, se kterou Ikič film natočil. Trávíme s nimi tolik času­. Jsme s nimi v jídelně, procházíme se po pozemku nebo si jen čistíme zuby ve společných koupelnách. Při sledování filmu to vnímáme spíše jako dokumentární ukázku jejich každodenní rutiny, ale ona je to součást filmové fikce.

Jak se po natočení filmu změnilo jejich vnímání světa? Existuje nějaký výsledek z terapeutického zážitku hraní sama sebe v příběhu, který končí jinak než ten váš? Slavný aforismus Jacquese Rivette, že každý film je zároveň i dokumentem vytváření filmu samotného, zde působí velmi autenticky. V případě filmu Oáza se toto prohlášení jeví tak pravdivé, že dokumentární styl filmu může znejasnit filmovou fikci, kterou nám režisér Ikič připravil. Film tak pootevírá dveře k tomu, abychom viděli tento příběh jako ještě mnohem silnější, než jaký je vyprávěn.

Přeložil a upravil: Milan Kostelník