cs

Černobílá estetika se stala

mou hlavní zbraní

Rozhovor Jiřího Fialy s Momirem Miloševićem,

režisérem filmu Otevřená

Momir Milošević (foto: Ivana Rajić)
Momir Milošević (foto: Ivana Rajić)

Co vás inspirovalo k napsání scénáře k filmu Otevřená?
Existuje několik etap v samotném vývoji scénáře Otevřené. Všechno začalo v r. 2009, kdy jsem potkal středoškolačku Saru. Chtěl jsem ji jako postavu umístit do nějaké náročné situace. To byla inspirace k napsání scénáře k detektivnímu hororovému thrilleru. Prvních patnáct minut ve scénáři k tomuto filmu by začínalo podobně, jako končí Otevřená: jedná se o setkání s monstrem. Tato verze byla strukturou a dramaturgií velmi odlišná od pozdějšího filmu. Několik let potom jsem inspirován tímto materiálem, napsal treatment, podle kterého jsem chtěl natočit krátký film. Pokud si to dobře pamatuji, monstrózní stvoření mělo být už tehdy nějakou metaforou. Ale vždy to zůstalo jen na papíře. Když jsem na jaře 2014 na sociální síti uviděl fotografii dvou kamarádek na koncertě, znovu něco zajiskřilo. Tato fotografie způsobila, že jsem si na ten starý příběh vzpomněl. Na jeho základě pak vznikl scénář, podle něhož byl film natočen. Vedla mě myšlenka vymyslet a zpracovat jejich vztah. Chtěl jsem ukázat zakleté, studené a pochmurné urbánní prostředí a osamělost osoby, která v něm žije, navzdory obrovské energii a vášni, jež v sobě potlačuje.

Ve srovnání se snímkem jako je Parade Srđana Dragojeviće, který zpracovává zcela odlišným způsobem téma sexuálních menšin (také běžel v českých kinech - proto to srovnání) je Otevřená podstatně intimnější film. Jak film přijalo srbské publikum? Bylo připravené na takto intenzivní ponor do nitra mladé dívky zamilované do své nejlepší kamarádky?
Film se objevil bez jakéhokoliv ohlášení a byl vřele přijat ze strany některých recenzentů a filmových nadšenců. Velká část festivalového publika byla příjemně překvapena, ale podle mého skromného názoru není distributorský potenciál filmu ještě ani zdaleka využit.

Jak byste svůj film charakterizoval? Je podle vás možné jej zařadit do některé zavedené žánrové škatulky?
Podle mě je Otevřená dislokované drama, nebo nepřesně řečeno psychologické drama s prvky hororu. Subžánr dislokovaného dramatu neexistuje, možná je toto příležitost, abychom ho zavedli!

Přemýšlel jste při natáčení o tom, pro jaké publikum film točíte? Překvapí vás, když vám řeknu, že ho velmi dobře přijalo na zkušební projekci v Česku publikum hororového festivalu?
Vždy, když natáčím film, přemýšlím o tom, jestli je to, co ukazuji, upřímné a jestli jsem něco podobného zatím neviděl. Nechávám se vést především intuicí. Samozřejmě jsem si byl vědom toho, že nenatáčím komerční film a že ho většinové publikum nestráví. Věřím, že Otevřená komunikuje dobře na několika úrovních. Záleží na tom, jestli v něm publikum chce vidět něco víc, nebo si to usnadní a odmítne film jako povrchní záležitost. Do jaké míry je publikum otevřené, do té míry se k němu něco z filmu dostane.
Nepřekvapuje mě to, obzvlášť potom, co jsem si přečetl název filmu v češtině - všechno zapadá. Dokonce by mi nevadilo, kdyby měl film český dabing. Pak bychom už jenom mohli vyměnit monstra za stop motion animaci. Dělám si legraci, ale dává mi to smysl a věřím, že film může být v Česku dobře přijat.

Atmosféře snímku podle mne velmi prospívá výrazná černobílá kamera. Proč jste se dobrovolně zřekl barvy?
Vždy jsem si představoval, že natočím nějaký černobílý film. Došlo k tomu dřív, než jsem očekával. Fotografie dvou dívek, můj hlavní podnět, byla černobílá a zapůsobila na mě tak silně, že jsem hned přestal vidět barvy. Potom jsem se setkal s prací Ivany Rajić, která se jako fotografka velice zajímá o černobílou techniku, prostřednictvím které zkoumá svou osobní posunutou vizi světa. Když jsem ji kontaktoval, hned souhlasila se spoluprací. To byla další silná podpora pro realizaci mého nápadu udělat autentický film. S ohledem na to, že jsem měl k dispozici velmi omezený rozpočet, bylo to také produkčně lepší řešení. Černobílá estetika se stala mou hlavní zbraní, která mi pomohla, abych za daných okolností stvořil působivý svět.

Kromě nápadité kamery mne zaujaly i další nevšední vizuální prvky filmu. Zejména scény s podivuhodným tvorem, který obývá opuštěný kryt, jsou působivé. Ty dodávají snímku velmi zneklidňující tón. Předpokládám, že se toto monstrum zrodilo ve vaší hlavě. Jak k tomu došlo?
Jak už jsem říkal, to monstrum je v různých formách přítomné už v nejstarších verzích scénáře. Tehdy jsem kreslil a vymýšlel vzhled monstra, které bylo v první verzi vlastně dítě, které strašidelně zmutovalo v následku bombardování. Originální název byl Otevřené břicho, protože monstrum mělo obrovskou díru v oblasti břicha. Kromě toho hrála Sara v prvních patnácti minutách ve scéně, ve které trhá svoje tričko, aby vypadala provokativněji. Později jsem vzhled monstra zjednodušil, chtěl jsem, aby vypadalo jako ospalý hliněný obr, aby jeho rysy zároveň připomínaly předhistorickou sošku willendorfské Venuše. Ve filmu měly být tři fáze vývoje monstra, ale před začátkem natáčení jsem se rozhodl, že budou jenom dvě - fáze u popelnic a potom na konci, když je v plné formě. Musím přiznat, že nejsem spokojený s finálním výsledkem, to jest se vzhledem monstra v krytu. O tom bych mohl natočit zvláštní příspěvek do dokumentu o Otevřené, pokud by se někdy v budoucnu točil.

Jak těžké je v Srbsku sehnat peníze na film, jako je Otevřená?
Peníze jsem vlastně nesehnal v Srbsku. Všechny peníze investoval producent Talib Alkhudairy. Podle jména můžete pochopit, že není z našich krajin. Otevřená vlastně není srbský film, protože já jsem se v Srbsku nevzdělával a ani peníze nejsou ze Srbska. Pouze je natočen v srbštině, ale těch dialogů je tak málo, že je to zanedbatelné. Řekl bych, že je to spíš bělehradský film než srbský. Ale odpovím na dotaz - můžu potvrdit, že je to velmi těžké, vlastně je to nemožné. Pokoušel jsem se o to. Problém není jenom v nekonvenčním příběhu a estetice filmu, ale i v tom, že já jsem plný entuziazmu a trval jsem na tom, že natočím film za málo peněz. Kvůli tomu se na mě producenti obvykle dívali s nedůvěrou. Se stejnou nedůvěrou, jako kdybych požadoval milióny.

Generace filmařů, která začala v Srbsku natáčet po rozpadu Jugoslávie má na svém kontě mnoho dodnes velmi populárních filmů. Tyto filmy si zachovaly určitou kontinuitu s tvorbou generace jejich předchůdců a možná v tom tkvěl jejich úspěch. Naproti tomu mi připadá, jakoby si vaše generace zvolila obtížnější cestu a snažíte se od svých starších kolegů maximálně odlišit. Souhlasíte?
Upřímně, já se nesnažím být odlišný. Prostě jsem.

Pracujete na nějakém novém projektu. Můžete o něm již nyní něco prozradit?
Už nějakou dobu se snažím sehnat finanční prostředky od státu na svůj první velký film. Jedná se o psychologický thriller. Hlavní postavou je muž zmítaný fóbiemi, kterému chybí ženský dotek. Během lednové zimy, když ho sevřou existenciální obavy, obrátí se mu život naruby. Kromě toho spolupracuji na filmovém projektu Videotéka, který produkuje můj kolega Luka Bursać. Jedná se o satirický hororový povídkový film, pro který jsem napsal a režíruju jednu část. A ještě vášnivě pracuju na několika scénářích. Vypouštím do éteru více nápadů a je otázkou času, kdy udělá vyšší síla další krok.

Překlad Branka Čačković