Na konci zimy

Mozaika příběhů pěti přátel z černohorského městečka, které osud zavál do různých koutů bývalé Jugoslávie. Film o poválečné generaci žijící ve stínu minulosti.

Válka v Jugoslávii je již dávnou minulosti, přesto stále ovlivňuje životy lidí. Netýká se pouze těch, kteří ji zažili nebo se jí přímo účastnili. Také generace, která se narodila již do mírových časů je jejími následky ovlivňována. Film Na konci zimy přináší příběhovou mozaiku pěti přátel z malého města v Černé Hoře, kteří patří právě k této generaci. Žijí na různých místech bývalé Jugoslávie, ale zůstávají spolu v úzkém kontaktu a společně řeší své osobní problémy. Brzy jim bude třicet, takže již dávno nejsou dětmi, přesto nemohou, nebo snad ani nechtějí vkročit do dospělosti. Čelí překážkám, které jim klade do cesty rozdělená poválečná společnost a oni stále nenachází své místo ve světě. Jakoby jejich dětství a dospívání probíhalo v jedné velké zimě poznamenané válkou a oni stále čekali na příchod jara.

Snímek Na konce zimy, je osobní výpovědí režiséra a scénáristy Ivana Bakrače, který je jen o málo starší než hrdinové jeho filmu a válku tak zažil jako dítě.

Ivan Bakrać (*1987)

Narodil se v černohorském městě Nikšići. Na Srbské akademii věd a umění v Bělehradě studoval interiérový design a architekturu. Kromě tohoto studijního programu byl současně posluchačem oboru filmová režie ve třídě Vladimira Blaževského (jeho medailon najdete v katalogu VFM z roku 2015).

Poprvé na sebe upozornil krátkým dokumentem Mluv, abych tě viděl (Progovori da te vidim!, 2008). Film reflektuje názorová stanoviska čtyř profesorů srbštiny v době, kdy se schylovalo k uznání černohorštiny jako právoplatného samostatného jazyka. Toto téma otevírá řadu otázek týkajících se problémů národní identity, náboženství a jazyka.

Jako absolventský projekt v rámci fakulty pak vznikla Bakračova čtvrthodinová adaptace povídky Raymonda Carvera Příjemná maličkost pod názvem Malá, ale správná věc (Mala ali prava stvar, 2011). Tímto filmem započala spolupráce s hercem, spisovatelem a malířem Branislavem Jevtićem, jenž se scénaristicky podílel na všech Bakraćových krátkých filmech.

Středometrážní komorní drama Války (Ratovi, 2013) bylo uvedeno na řadě festivalů včetně zlínského. Děj se odehárává v černohorském městečku, kam se vydává se svou ženou učitel historie z Bělehradu, aby unikl depresím, jež ho sužují. Během jedné ze svých osamocených toulek se setkává se záhadnou ženou a jejím vnukem...

Studií strachu z lidské osamělosti je další Bakračův krátký film Naše kůže zešednou (Koža će nam postati siva, 2014). Největším úspěchem Bakračovy rané tvorby je snímek Maleš (2016), který Jević charakterizoval jako "temnou pohádku". Děj se točí kolem rodinné oslavy devatenáctých narozenin jedné ze čtyř žen, které každá po svém prožívají emocionální zmatky způsobené střetem představ o svobodě s touhou po rozšíření rodiny, reprezentované autoritativní matkou. S makedonskou režisérkou Lidijou Mojsovskou se Bakrač režijně podílel na filmu Po životě (Life After, 2018). Příběh konfrontuje životní postoje mladé restaurátorky, která se rozhodne pro řeholní život se světem postaršího homosexuála. Během krátkého setkání se oba zamýšlí nad svými životními volbami a o směřování jejich dosavadního života.

Témata Bakračovy krátkometrážní tvorby, otázky národní identity a vnímání osobní svobody s frustrace vnitřní samoty, se koncentrují v Bakračově celovečerním debutu Na konci zimy (Posle zime, 2021) jenž byl uveden na festivalu v Karlových Varech v sekci Na východ od západu. (Petr Michálek)