Thriller lidské duše

Rozhovor Jiřího Fialy s režisérem filmu Most na konci světa Brankem Ištvančićem

Do české distribuce vstupuje 8. února, díky distribuční společnosti Balkanfilm, váš film Most na konci světa. Můžete nastínit hlavní téma tohoto filmu a do jaké míry vychází ze skutečných událostí v Chorvatsku?

Most na konci světa, je vřelý lidský příběh bez násilí a politizování, který ukazuje osudy lidí všech stran postižených válkou, utrpením a ztrátou domova, lidí, kteří touží po návratu domů a po míru. Prostřednictvím hlavního hrdiny, který vyšetřuje zmizení jednoho staříka, objevujeme hluboce potlačené emoce, naděje, obavy a vzpomínky na období klidu a štěstí, které je pro generace, jichž se válka přímo dotkla, navždy ztracené. Myslím, že film má hloubku a emocionální náboj, které vás přinutí přemýšlet a soucítit. Opravdu vychází ze skutečných událostí a to mu dává zvláštní originalitu a autenticitu.

Můžete nám prozradit něco o vzniku filmu? Pod scénářem je podepsán Josip Mlakić. Téma filmu přinesl on, nebo jste se na něm předem dohodli?

Scénář byl napsán podle románu Josipa Mlakiće Čuvari mostova (Strážci mostů). Poté, co jsem přečetl hodně scénářů, které zpracovávaly podobné příběhy, dostal se mi do rukou tento scénář, který mě oslovil tématem obydlení cizích domů během války. Zaujala mne inovativní dramaturgie situace zastaveného času, ve kterém se ocitli obyvatelé jedné chorvatské vesnice poblíž hranice s Bosnou v době po skončení války v Chorvatsku. Film se zabývá často zamlčovaným tématem obydlení cizích domů opuštěných během války. Je to první film, který o tomto problému mluví. Vesnice bosenských Chorvatů byly v Bosně zničeny a oni se nastěhovali do domů chorvatských Srbů. Podle zvláštního vládního nařízení se do srbských domů mají vrátit jejich původní majitelé a Chorvaté, kteří v nich bydlí, začínají pociťovat nejistotu. Zavládne vztek a nepřátelství. Vzhledem k tomu, že mám také srbské občanství, jsem s tímto problémem seznámen a rozumím mu. Líbí se mi, že spisovatel Josip Mlakić ve svých románech často píše o nesmyslnosti války, nedostatku komunikace a nutnosti vzájemného porozumění a tolerance. Výsledkem naší spolupráce je film, o kterém rád říkám, že jeho hlavní myšlenkou jsou výčitky svědomí.

Žánrově se film pohybuje na pomezí thrilleru a psychologického dramatu. Na pozadí vyšetřování zmizení jednoho chorvatského staříka se děje spousta dalších věcí. Film není jen detektivním příběhem. Ukazuje mnohem víc a opravdu mám dojem, že vám hodně záleželo na vykreslení osudů tamějších lidí - Chorvatů i Srbů  a na vystižení atmosféry života v chudém chorvatském vnitrozemí. Souhlasíte?

Mému temnému thrilleru, který jinak odmítá standardní žánrové konvence, dominuje existenciální drama s některými naturalistickými prvky. Jako režisér jsem se pokusil v příběhu o tajemství a záhadách kolem zmizení jednoho starce prozkoumat poválečné osudy opuštěných lidi v zapomenutém kraji poblíž hranice s Bosnou. V takové atmosféře pohraniční pustiny, uprostřed zimy a bláta, dojde k zajímavé zápletce, která způsobí rozruch v celé vesnici - zmizení jednoho staříka v den, kdy se vracejí Srbové, majitelé domů. Všichni zmizelého staříka znali a všichni jsou potenciálními viníky. Vyšetřovateli Filipovi se zdá, že vesničané, se kterými mluví, skrývají nějaké tajemství. V thrilleru plném temných intrik, lží, podvodů a klamů místních obyvatel se odhaluje jejich nesnášenlivost vůči sousedům, temná minulost, na kterou chtějí zapomenout, i hloupost a nesmyslnost války, kvůli které musí bydlet v cizích domech. Ukazuje se ale, že největšími nepřáteli jsou pro ně oni samotní. Chtěl bych tímto filmem povzbudit lidi k přemýšlení, zdůraznit složitost situace v takových místech. V životech "malých lidí" se v mém filmu čas zastavuje, ve vzduchu je morální úzkost a nedostatek naděje v jakékoli řešení. Oni se nemohou vrátit do rodného kraje v Bosně, ani nemohou žít v srbských domech. Pro ně se zastavil čas a v tom zamrzlém čase se snaží najít smysl své existence a své budoucnosti. Můj film je o lidech a problémech v těch místech, kde je ještě spousta nevyřešených věcí.

Někteří recenzenti váš film přirovnávají ke skandinávským thrillerům, přičemž ale oceňují to, že film přináší ryze balkánské téma. Překvapilo vás takové srovnávání?

Toto porovnání je celkem logické. Scénář a film jsou koncipovány jako thriller. Samozřejmě, je to nekonvenční thriller s elementy dramatu. Thriller používám jako dramaturgický základ k vyvolání napětí. Řekl bych, že je to thriller lidské duše. Napínavý thriller plný emocí. Naše dílo je možné propagovat jako film s duší. Je zde vykreslen komplexní stav hlavního hrdiny. Na druhé straně se pozornost diváků musí zaměřit i na následky války a napínavý konec. Byl jsem si vědom toho, že točím nekonvenční thriller s mystickými elementy a dodatečně jsem režisérskými postupy zdůraznil a posílil prvky dramatu, kde lidské osudy čelí emocionálním a psychickým problémům a celý film je zaměřen na drama ústředního konfliktu a otázku, kdo i co zabilo nešťastného Jozu a proč. Stát, politika, přátelé nebo všechno dohromady? S ohledem na to, že žijeme a pracujeme v rámci autorské kinematografie, podobně jako další evropské státy, myslím si, že je potřeba upřednostňovat při vytváření napětí vnitřní stav postavy a nedosahovat jej vizuálními efekty a akcí. Film není jenom zábava, důležitý je kontakt s uměním a kontakt s divákem.

Film se věnuje také otázce návratu Srbů, kteří z Chorvatska utekli zejména během vojenské operace Bouře, která v roce 1995 ukončila existenci mezinárodně neuznané Republiky Srbská Krajina. Tato otázka je v Chorvatsku jistě velmi ožehavá, o čemž svědčí i reakce některých postav ve filmu. Jak přijalo chorvatské publikum váš film? Setkal jste se s nějakými negativními nacionalisticky motivovanými reakcemi?

Chorvatské publikum je nepředvídatelné a i když mám za sebou jeden kasovní trhák, musím říct, že do kina chodí málo, protože lístek do kina je pro ně drahý. Nezažil jsem žádné nepříjemnosti, dokonce jsou lidé rádi za to, že se někdo konečně ujal tohoto tématu a na filmovém plátně ukázal osudy tisíců rodin. Jsem rád, že je považováno za odvahu konfrontovat se s vlastními klamy a nevyřešenými problémy. Dostali jsme vysokou známku od publika na filmovém festivalu v Pule, a to pro mě znamená hodně. Premiéra v Záhřebu před plným kinosálem byla také velmi emotivní. Po premiéře mne mile překvapil komentář jednoho z diváků na Facebooku: "Už dlouho vím, že není třeba mít žádná očekávaní od filmů, které jsme neviděli, ale ani tak jsem nečekal, že v následujících dvou hodinách zhlédnu film, který se bez problémů může stát novým standardem celé kinematografie a budoucím klasickým filmem; vnější klid a vnitřní dynamika, šíře a kompaktnost, spontaneita a propracovanost, inkluzivita a univerzalita... tady je všechno, ale dvě věci na mě udělaly velký dojem - jak uměřeným a vyrovnaným způsobem odvyprávět jeden náročný příběh, sine ira et studio; a jak udělat hyperrealistický film, který realitu přece jen interpretuje, a ne jenom kopíruje. Tím myslím, že film je po celou dobu empatický bez patetiky, na rozdíl od naší reality, která je většinou patetická bez empatie. Autoři vědí, kdy je třeba zatáhnout za brzdu a nepřehání, takže nemusí hledat omluvy typu, že ´je to přece tak i ve skutečnosti´." Kromě toho byly další zajímavé komentáře diváků, např.: "Je smutným faktem, že porota 61. Filmového festivalu v Pule nepoznala hodnotu tohoto filmu a nedala mu cenu. Všichni herci byli fantastičtí, obzvlášť Aleksandar Bogdanović v roli vyšetřovatele Filipa a Sanja Radišić, která hraje číšnici, jejíž rozpolcenost pramení z toho, že nepatří ani do prostředí, kde se teď nachází, ani do prostředí, odkud původně pochází. Doporučuji!". Po takových reakcích mě napadlo, že jsem navázal a uskutečnil kontakt s publikem. A to je nejdůležitější.

Hlavními hrdiny filmu jsou bosenští Chorvaté, kteří do Chorvatska utekli před válkou v Bosně. Film nás zavádí do doby, kdy by měli podruhé přijít o střechu nad hlavou, protože do domů, ve kterých bydlí, se chtějí vrátit jejich původní srbští vlastníci. K takovým situacím v Chorvatsku docházelo. Našlo se ve skutečnosti nějaké rozumné řešení tohoto problému?

Všem nám, kteří jsme nemohli zvolit místo, kde budeme žít, zbývá jenom jedna útěcha - s trochou štěstí si můžeme vybrat místo, kde zemřeme. Tak zní poslední věta mého filmu. Zvlášť důležité pro mě bylo zvýraznit tragické osudy malých lidí ve víru válečných událostí. Jsou příliš bezmocní, než aby udělali cokoli, a jsou tak strženi nesmyslnou válkou a dělají takřka absurdní věcí. Zdůraznit tu absurditu bylo pro mě důležité, stejně jako její příčiny a důsledky. Prostřednictvím skryté válečné hrůzy chci zdůraznit i ztrátu lidské důstojnosti. Všechny postavy jsou nějak ponížené a bezmocné udělat cokoli, protože nejsou schopny vzdorovat válečným událostem, do kterých jsou vtaženy. Právě to ponížení a bezmoc mají za následek absurdní odpor vůči válce. Ve filmu je možné rozpoznat dnešní osudy mnoha lidí, protože se film nějakým způsobem ještě pořád shoduje s aktuálními událostmi a situacemi v těchto končinách. Je těžké odpovědět, jestli se ve skutečnosti našlo nějaké rozumné řešení tohoto problému.

Válka přinutila lidi opouštět domovy, proto se dá říct, že nebýt války, váš film by nevznikl. Protože jsem zažil relativně poklidný rozpad Československa, ke kterému došlo ve stejné době, kdy se země bývalé Jugoslávie zmítaly v sérii krvavých válečných konfliktů, stále mne napadá otázka, zda nešlo válce předejít.

Stále si klademe otázku, jak jsme se změnili po r. 1991. Jsme lepší, nebo horší? Mělo dojít k válce, nebo nemělo? Bude nějaká nová válka? Lidskost se každým dnem víc a víc ztrácí, cení se pokrytectví a není dne, abych nepomyslel na to, že bychom všichni měli lepší život nebýt té nešťastné války. Nikdo už není tím samým člověkem, jakým byl před r. 1991. Také rád často říkám, že je Most na konci světa nejreálnější obraz toho, jak jsme se po válce zkazili a změnili se jako lidé k horšímu. Všechny morální a lidské hodnoty se pro nás staly cizími. V tomto smyslu bych rád zdůraznil promyšlení sebe sama prostřednictvím tohoto filmu. Motiv mostu ve filmu slouží k tomu, aby vizuálně spojoval lidi, ale také aby metaforicky ukázal na nedostatek komunikace a zničené mezilidské vztahy. Proč "na konci světa"? Protože v těchto končinách už nic dalšího není, dostali jsme se až na konec.

Kromě toho, že jste natočil celovečerní hraný film Most na konci světa, jste také zkušeným dokumentaristou. Můžete přiblížit témata svých dokumentů?

Mám za sebou přes 100 dokumentárních filmů. V černohumorném dokumentu Plašitelj kormorana (Strážce kormoránů) se metaforicky zabývám absurditou lidského života a atavisticky se dotýkám tématu existence přežití lidí a chráněných ptáků v nejelementárnější podobě. Ten film je považován za klasický chorvatský dokument a je podle mínění kritiky a publika jedním z nejlepších chorvatských dokumentů všech dob. Některé z mých dokumentů jsou o zapomenutých a mizejících řemeslech jako např. o kopání studny a hledání vody, která znamená život ve filmu Bunarman. To je jeden z mých filmů, který dostal nejvíce ocenění a je srovnáván s filmy od výborných chorvatských dokumentaristů z dřívějška. Nebo dokumentární film Od zrna do slike (Od zrní k obrazu) o těžkém osudu a postavení chorvatské národnostní menšiny v Srbsku. Toto téma je zprostředkováno vyprávěním o neobvyklém druhu umění a výtvarného vyjadřování bunjevačských žen ve Vojvodině, které tvoří obrazy ze slámy. V dalších filmech se zabývám následky války, např. v poetickém dokumentu Album o ztracených rodinných fotografiích a vzpomínkách z války. Také v šokujícím dokumentu Sve je bio dobar san (Všechno bylo krásný sen) o ve Vukovaru zákeřně zabitém francouzském bojovníkovi Jean-Michelu Nicolierovi, který vyvolal nevídanou pozornost veřejnosti, protože autentickým způsobem propaguje hodnoty Vlastenecké války v Chorvatsku.

Zkušenost získaná natáčením dokumentárních filmů mi pomohla v práci na filmu hraném. Pořád si opakuju známou větu Jean-Luca Godarda: "Každý dokumentární film tíhne k filmu hranému a každý hraný film tíhne k dokumentu." Stejně tak myslím na to, co řekl náš režisér Zoran Tadić: "Čím bude režisér šikovnější v 'krádeži' života v dokumentárních filmech, tím víc mu to pomůže ve vytváření života v hraném filmu". Podle toho mi obrovská zkušenost s režírováním dokumentárních filmů pomohla v dosažení přesvědčivosti v hraném filmu. Je nutné ukázat život takový, jaký je. Proto jsem se rozhodl všechny scény v Mostu na konci světa natočit ve skutečných lokalitách. Přispělo to k dokumentárnosti filmu, ale bohužel také navýšilo rozpočet...

Máte za sebou také celovečerní dětský film Duh u močvari (Duch v močálu). Když sleduji chorvatskou kinomatografii posledních let, mám dojem, že se u vás daří filmům pro mládež víc než v Česku. Čím to je?

Aby byl film dobrý, je důležité, aby byl upřímný. Děti jsou nejvděčnější a nejupřímnější publikum, nemůžete je ošidit. Já se o to nesnažil, proto se odvděčily takovou diváckou odezvou. Film musí mít schopnost zaujmout a vyzývat k přemýšlení. Duh u močvari byl milníkem chorvatského hraného filmu pro děti. Povzbudil další filmaře, aby se vrátili na cestu, kterou dávno před tím prošly nezapomenutelné chorvatské filmy pro děti jako Vlak u snijegu (Vlak ve sněhu). Přestože chorvatská kritika nebyla mému filmu nakloněná, protože šlo "jenom" o film pro děti, Duh u močvari se stal jedním z nejsledovanějších chorvatských celovečerních filmů posledních let. Ukázalo se, že ti, kteří na něj pohlíželi s pohrdáním, neměli pravdu. Bez ohledu na všechny pochybnosti, Duh u močvari se stal nadčasovým dílem podobně jako starší chorvatské klasické filmy pro děti. Je třeba jenom vědět a naslouchat, ptát se na mínění na správném místě. U dětí, které jsou doposud moje nejvěrnější publikum.

Pracujete na nějakém novém projektu? Chystáte další hraný film?

Mám spoustu nápadů, ale málo možností. Bohužel musím říct, že mi ani jedna moje cena,  ani přízeň diváků nepřinesly nějakou stimulaci nebo příležitost k novému projektu. Film je "drahá hračka". A tak musím neustále potvrzovat svoji hodnotu. A to je někdy vyčerpávající. Bez ohledu na překážky pořád pracuju na nějakém novém projektu. Nejen na jednom, nýbrž na víceru. Od hraných filmů po dokumenty. Největší zájem mám o tragikomické lidské osudy a příběhy s neobvyklými a vtipnými charaktery. Důležité je točit filmy s duší. Mým velkým přáním je natočit jednou hraný film o železničářských snech. Něco v "českém stylu na chorvatský způsob".

(Překlad Branka Čačković)

BRANKO IŠTVANČIĆ (*1967, Subotica, Jugoslávie - Srbsko)
Vystudoval filmovou a televizní režii na Akademii dramatických umění v Záhřebu. Film jej zajímal od útlého dětského věku. Již jako malý kluk natáčel pomocí 8 mm kamery a v třinácti letech získal první místo v celojugoslávské filmařské soutěži mládeže. V roce 1993 je jeho krátký hraný film Rastanak vybrán mezi 6 nejlepších filmů v soutěži New Direction pořádané First Film Foundation z Londýna. Hlavním těžištěm Ištvančičovy filmařské práce je dokumentární film. Na svém kontě má okolo stovky dokumentárních a krátkých filmů.
Na poli hraného filmu debutoval v roce 2006 filmem pro děti a mládež Duh u močvari (Duch močálu). Byl to po dvaceti letech první film pro děti natočený v Chorvatsku. Stal se velkým hitem a inspiroval tak další chorvatské filmaře k natáčení filmů pro děti. V roce 2009 přispěl do povídkového filmu Zagrebačke priće (Záhřebské příběhy).
Film Most na konci světa je jeho druhý dlouhometrážní film.
Jeho zatím poslední film je celovečerní dokument Sve je bio dobar san (Všechno byl krásný sen) o francouzském dobrovolníkovi, který padl při obraně Vukovaru.