Jak se ta dívka chová, to je ostuda...

Rozhovor Jiřího Fialy s Barbarou Vekarić, režisérkou a scénáristkou filmu Aleksi

Aleksi je váš celovečerní režijní a scenáristický debut. Můžete popsat, jak film vznikal? Jak se v něm projevily vaše zkušenosti, které jste získala při práci na krátkých filmech a filmových dokumentech?

Přitahují mě příběhy zaměřené na zajímavé jednotlivce, zejména na ty, kteří mají potenciál předefinovat určité společenské standardy. Filmy mohou vytvářet vzory a zdá se mi, že je škála ženských hlavních postav dost omezena. Jsou si většinou podobné: krásné, sladké, vzorné. A tak mě napadlo, že bude zajímavé a nutné vytvořit holku, která je divoká a nespořádaná. Tak vznikla postava Aleksi, z níž se zrodil celý příběh jejího "pozdního" dospívání. Film vznikal roky a krátké projekty, které jsem mezitím točila, mě "připravily" na dlouhý formát.

Je postava Aleksi založena na skutečné osobě? Jak moc se v ní mohla projevit vaše vlastní zkušenost?

Ačkoliv postava Aleksi není inspirována jednou skutečnou osobou, jsou v ní přítomny některé moje osobní postřehy - pozorovala jsem kolem sebe holky v mém věku a všimla jsem si takového vnitřního konfliktu, který se objeví zpravidla kolem pětadvaceti, když se vynoří otázka "kurva, co teď?"

Aleksi je holka, která si myslela, že ji po vysoké škole bude patřit celý svět. Realita je ale poněkud jiná. Vidíte v Chorvatsku často podobné zklamání u lidí jejího věku?

Dalo by se říct, že ano. Mladí lidé nemají jasně definovaná kritéria, co mají dělat, pokud chtějí něčeho dosáhnout. Neplatí - kdo pracuje trochu víc, má trochu víc, komu se moc nechce, má trochu méně. Mnohokrát vše působí jako štěstí nebo pouhá náhoda, což způsobuje zmatek. Mezi vynaloženým úsilím a výsledky je slabá korelace, což způsobuje zklamání, které zmiňujete.

Jaká je současná situace v Chorvatsku, pokud jde o zaměstnanost, získání práce a příležitosti pro mladé lidi obecně? Jak moc se stěhují do zahraničí? Nebo z vesnice do Záhřebu?

Emigrace je pro chorvatské demografy bolestivým bodem, ale osobně si myslím, že je dobré, aby se mladí lidé vzdělávali a pracovali v zahraničí, strávili nějaký čas v jiném prostředí, poznávali různé kultury, získávali znalosti, které doma získat nemohou. Ideální by bylo, kdyby nabyté znalosti přivezli zpět do své vlasti, místa nebo země, která je vzdělávala a ke které pociťují dluh a potřebu "vrátit znalosti". Pokud by byl systém nastaven tak, aby bylo pro podnikavé lidi snadné podnikat doma, věřím, že se spousta z nich ráda vrátí. Ale pokud se na každém kroku setkají se zavřenými dveřmi, zůstanou v prostředí, kde budou moct své projekty realizovat.

Film je mimo jiné založen na skvělém hereckém výkonu Tihany Lazović. Připadá mi, jako by hrála sama sebe. Viděl jsem ji však také ve zcela odlišných rolích. Když jste psala tuto roli, měla jste od začátku představu o tom, kdo ji bude hrát?

Tihana je malý génius! Od začátku byla mojí první volbou pro roli Aleksi. Vždy se mi líbilo, jak "žije před kamerou". Bylo pro mě důležité, aby herečka, která hraje "Aleksi", dokázala spojit diváky s postavou, kterou není snadné milovat.

A jaké to bylo s obsazením dalších rolí. Například roli Aleksiny matky hrála Neda Arnerić, pro kterou to byla bohužel její poslední filmová role...

Měla jsem štěstí, že všichni souhlasili, že budou hrát v "Aleksi". Neda byla jednou z prvních, která se k projektu připojila. Postava matky neustále otravuje, útočí na Aleksi od prvního okamžiku, kdy přijde domů, má pro ni spoustu úkolů. Ve filmech tento typ role pořád hrají ty samé herečky a já jsem to chtěla změnit. Neda Arnerić má v sobě citlivost, emocionalitu, zranitelnost, nadčasovou krásu. Nemysleli jsme, že to bude její poslední role...
Pokud jde o roli otce, můj první nápad byl Stojan Matavulj a počítali jsme s ním do poslední chvíle, ale nepodařilo se mu dostat se včas z vězení. Když jsme viděli, že se to nepovede, hledali jsme na všechny strany. Rade Šerbedžija byl chvíli ve hře, ale kvůli zdraví se musel role vzdát. Aljošu Vučkoviće jsem poprvé viděla až na natáčení. Jsem mu vděčná za to, jak pohotově nastoupil. Aljoša dobyl Pelješac (poloostrov na jihu Chorvatska kde se natáčelo), skamarádil se se všemi, povídal si s místními obyvateli, recitoval poezii na terase hotelu Bellevue. On a Neda byli hvězdami.
Zbytek ansámblu - Goran Marković, Sebastian Cavazza, Nataša Janjić, Jason Mann - byli skvělý tým!

Jak byl film přijat v Chorvatsku? Našel své publikum?

V Chorvatsku byly dvojí reakce - starší populaci se film nelíbil, mladší ho přijala lépe. Vzpomínám si na staršího pána, který po promítání v Orebići před kinem křičel: "Jak se ta dívka chová, je to ostuda, ostuuudaaa", a jeho paní odpověděla: "Taky by ses tak choval, kdybys mohl" a pak mezi nimi proběhla celá diskuse. Ačkoli starší publikum není naší cílovou skupinou, jsem rada, když napjatě sledují film, bez ohledu na to, že Aleksi nechápou, nebo ji dokonce odsuzují.

Film byl také zařazen do programu několika mezinárodních festivalů. Jak se o něm mluví v zahraničí?

Po mezinárodní premiéře na South By Southwest v roce 2019 byl film asi na 70 festivalech, získal 21 cen a je nyní k dispozici širšímu publiku na Amazonu. Nejlepší reakce jsme měli ve Spojených státech, Francii, Srbsku, Španělsku a zemích Latinské Ameriky. Z těchto zemí máme pořád pozitivní reakce, ceny, pozvánky na festivaly... Asi si rozumíme...

Překlad Branka Čačković