Na Principa se musíme podívat v kontextu jeho doby
Rozhovor s režisérem Srđanem Koljevićem
Jiří Fiala
Myslím si, že je tento soudní proces dramaticky velmi zajímavý. Určitě je aktuální i v dnešní době a to ve více rovinách; jak v historicko-společenské rovině, kde ho můžeme brát jako nějaké zrcadlo a hledisko, které nás může povzbudit k přemýšlení, tak ve filmové, archetypální a principiální rovině. Přirovnal bych jej k filmu o Thomasi Morovi, Člověk pro každé počasí Freda Zinnemanna, natočeného podle dramatu Roberta Bolta. Hlavní motivace pro mě bylo objevení výjimečné osobnosti advokáta Rudolfa Zistlera, který byl úplně zapomenut, než se z něho stala hlavní postava mého filmu. On je také svého druhu nadčasovým, nebo dokonce současným hrdinou a považoval jsem za svou povinnost, pokud k tomu budu mít příležitost, natočit o něm film.
Zajímavým faktem je i to, že soudní líčení začalo až tři měsíce po začátku války, takže ten proces vlastně měl retroaktivně zdůvodnit rakouský útok na Srbsko a začátek světové války. To znamená, že rozsudek byl vynesen ještě před tím, než byla zjištěna všechna fakta; a mělo to nepředvídatelné důsledky. Můžeme si všimnout, že podobné věci se dějí i dnes. Na druhou stranu, takový postup ještě víc zdůraznil odvahu a principiálnost Dr. Rudolfa Zistlera, který byl v té době někdo jako je dnes Edward Snowden.
Jak vznikal scénář filmu? Co bylo pro vás hlavním inspiračním zdrojem a jaké jste používal podklady pro psaní dialogů? Do jaké míry může divák všem prohlášením účastníků soudního jednání věřit?
Postavu Rudolfa Zistlera a všechny neznámé podrobnosti kolem tzv. Sarajevského procesu, resp. Soudního procesu s Principem a členy Mladé Bosny jsem poprvé objevil před 20 lety, když jsem jako student oboru Dramaturgie psal diplomovou práci.
Všechny materiály, které jsem použil, jsou primárními historickými zdroji - takže absolutně autentické. Použil jsem je právě proto, abych se vyhnul zkreslení skutečnosti a nějakému dodatečnému vysvětlování. To už se mnohokrát dělo v minulých letech a desetiletích. Zápis těsnopisem ze soudního jednání zůstal, naštěstí, zachován. Soudní proces je ve ve filmu natočen podle tohoto zápisu - nebylo třeba, abych postavám dával do úst svoje slova, dokonce by mi to přišlo hloupé a domýšlivé, protože všichni zúčastnění vyslovili své myšlenky, motivy a postoje nejlepším možným způsobem.
Většina postav ve filmu má tedy svůj reálný předobraz. Utvářel jste i jejich filmové charaktery na základě nějakých relevantních zdrojů? Existují vůbec zdroje, ze kterých se můžeme dozvědět, jací ti mladí lidé ve skutečnosti byli?
Těsnopis ze soudního jednání byl sám o sobě výborný zdroj, protože obžalovaní pochopili soudní líčení jako pódium k vyjádření svých ideálů. Kromě těsnopisu jsem měl k dispozici dopisy odsouzených, které posílali z vězení, vzpomínky Jovanky Čubrilović, hlavní ženské postavy ve filmu, potom tenkou knížku Jak jsem obhajoval Principa a kamarády Rudolfa Zistlera; a také knihu vyšetřujícího soudce Lea Pfeffera o vyšetřování a procesu. Dále existují vyníkající knihy, kde jsou shromážděny dopisy a prohlášení pokrokové mládeže jugoslávského regionu pod rakousko-uherskou okupací - Mladé Bosny, Mladého Chorvatska, Obrození ve Slovinsku...
Kombinace všech těchto primárních autentických materiálů mi nabídla tuto zajímavou mozaiku, o které předpokládám, že dopomůže divákům přijít ke svým vlastním závěrům.
Pokud by někdo měl zájem o toto téma, pak nejkomplexnější a nejlépe napsaná kniha je podle mne Road to Sarajevo Vladimira Dedijera.
Gavrilo Princip - proces je třetí film, u kterého jste podepsán i jako režisér. Kromě toho ale máte na kontě více než deset scénářů k celovečerním filmům. Tyto filmy jsou většinou zasazeny do zlomových okamžiků jugoslávské, resp. srbské historie. Šedý kamion červené barvy, který jste i režíroval, se odehrává v okamžiku rozpadu Jugoslávie, pozdější Kruhy reflektují následnou válku a její důsledky, Řekni, proč si mne opustila zavádí diváka doprostřed bitvy o Vukovar, Sršeň popisuje problémy související se vzrůstajícím napětím v Kosovu, Nebeský koš je reakcí na bombardování Srbska letectvem NATO, Nataša ukazuje zlomovou dobu okolo konce Slobodana Miloševiće... Jak vznikají vaše scénáře? Jejich témata si vybíráte sám nebo se na nich předem dohodnete s jednotlivými režiséry?
Zajímavá otázka. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, tj. dopředu jsem neviděl tu souvislost, o které píšete. Asi je to tím, že jsem v těch zlomových chvílích žil a psal scénáře, které se v danou chvílí nejvíc týkaly mě a mého okolí. Je to asi diktát života a okolností, reality, ve které žijete a musíte nějak reagovat a psát o tom, co se samo nabízí, o tom, o čem prostě nejde nepsat. Byl bych rád, kdybych měl více příležitostí dělat komedie, ale chytré komedie, jako jsou například ty staré české, ale na náš balkánský způsob - to se myslím povedlo ve filmu Šedý kamion červené barvy. Nebo nějaké emotivní, více "ženské" filmy typu Žena se zlomeným nosem. Každý film a způsob jeho vzniku je příběh pro sebe. Vždy pracuji s režiséry, kteří jsou mými kamarády - často mám na začátku nějaký nápad, nebo ho mají oni, a pak to spolu dál rozvíjíme.
Máte pocit, že byste některé své scénáře zrežíroval jinak? Třeba i lépe?
Je možné, že bych nějaké věcí, některé scény, režíroval jinak, nevím, jestli by to bylo lepší - ale nelituju ničeho. Za prvé, jak jsem už říkal, pracuji s režiséry, kteří jsou mými kamarády, takže někdy spolupracujeme i na estetice filmu, i když já nerežíruji. Radíme se spolu třeba ohledně střihu. Za druhé, některé nápady a příběhy nabízím kamarádům, o kterých vím, že to bude víc sedět jejich režisérskému "hlasu". Rád režíruji příběhy, které mají prvky humoru ve vážném kontextu. Takové příběhy nechávám pro sebe, to je můj "hlas", a vím, že tu "píseň" zazpívám nejlépe. Výjimkou je film Gavrilo Princip - proces, který je jistým způsobem dokumentaristickou rekonstrukcí vzniklou z ryzí etické povinnosti k faktu, že jsem právě já náhodou objevil zapomenutou postavu Rudolfa Zistlera.
Také Gavrilo Princip - proces popisuje okamžik, který byl zlomový mimo jiné pro Srbsko a Ju-goslávii. Vzhledem k tomu, že se jedná o hranou filmovou rekonstrukci skutečné události, zdá se, že jste měl mnohem menší prostor pro to uplatnit svou scénáristickou invenci. Je to tak? Nebylo to, že zobrazujete jeden konkrétní soudní proces, pro vás svazující?
Vlastně to bylo pro mě mnohem těžší. Měl jsem příliš mnoho zajímavého materiálu. Scenáristické umění jsem musel omezit na dramaturgickou konstrukci, přizpůsobování a tvorbu dramatické struktury z hotových materiálů, ze kterých jich mnoho, opravdu mnoho, bylo opravdu fascinujících. Problémem bylo i to, jak dostat tento fascinující materiál do nějakého rámce. První verze filmu trvala tři a půl hodiny a moji spolupracovníci tvrdí, že byla nejlepší. Ne proto, že byla dlouhá, ale protože měla široký emocionální záběr, ve kterém bylo možné zobrazit v plné velikosti tu obrovskou fresku doby plnou tragických a zajímavých osudů.
Srđan Koljević
Čin Gavrila Principa a jeho důsledky byly vždy vnímány a interpretovány různě. Záleží na tom kdo, kdy a kde o něm psal či mluvil. V mnoha článcích se můžeme dočíst, že atentát rozpoutal 1. světovou válku. Oproti tomu se třeba v Srbsku budují Principovi památníky, pojmenovávají se po něm náměstí, školy... Jak vnímáte sarajevský atentát vy osobně?
Na Principa se musíme podívat v kontextu jeho doby - on je beze sporu tragický bojovník za svobodu, především sociální svobodu, což se dnes upozaďuje. Byl také bojovníkem za národní svobodu. To bylo v danou chvílí neoddělitelně spojené s faktem okupace. On je hrdinou potlačovaných, ponižovaných a chudých - takové hrdiny mají všechny evropské národy s tragickou historií. Třeba Irové, nebo Italové, kteří jim (těm svým atentátníkům) také staví pomníky. Zároveň je jedním z mnoha mladých mužů generace jižních Slovanů různých národností, kteří smýšleli v té době stejně, měli stejné ideály, sociální ideály, kterými daleko předběhli svoji dobu. Jeho atentát byl až šestý v řadě. Před ním došlo v jugoslávských zemích k pěti jiným atentátům na zástupce rakouské vlády (předcházelo mu 5 neúspěšných atentátů v Záhřebu a Žerajićův atentát v Sarajevu); a také jeden z řady atentátů, ke kterému došlo v těch desetiletích v Evropě.
To, že právě tento incident, jako jeden z mnoha, ke kterému v tu chvíli došlo, byl využit jako záminka k začátku války, nemá nic moc společného se samotným činem. Stejně tak i dnes máme v různých částech světa spoustu incidentů, které by každou chvílí mohly způsobit začátek světové války. Takové incidenty využívají velké síly a mediálně s nimi pracují, tak jak se jim to zrovna hodí.
Na druhou stranu, ze sociálně-historického hlediska, je faktem, že Sarajevský atentát a tragická válka, která následovala, přinesly nakonec svobodu a sociální práva malým a potlačovaným národům.
V České republice je poměrně známý film Sarajevský atentát, který natočil v Československo-jugoslávské koprodukci Veljko Bulajič. Jak tento film s odstupem času hodnotíte a v čem je jiný váš film?
Bulajićův film byl v té době velkou produkcí, měl ambici komplexněji se zabývat celým atentátem, ale právě kvůli tomu dnes působí spíš jako nějaká ilustrace. Myslím, že začátek filmu je výborný a jsou v něm některé velmi dobré záběry.
Gavrilo Princip má jednu významnou spojitost s Českem. Po procesu byl uvězněn v Terezíně, kde po pár letech zemřel na tuberkulózu. Přestože váš film tuto závěrečnou kapitolu jeho života již nezobrazuje, zajímal jste se při psaní scénáře i o ni?
Ano, toto období je samozřejmě velmi zajímavé. Existují třeba svědectví lékaře, který v té době s Principem mluvil.
Rádi bychom uspořádali speciální projekci vašeho filmu také právě v Terezíně. Pokud se nám ji podaří uskutečnit, máte pro diváky, kteří se zúčastní této projekce, nějaký vzkaz?
Nevím, jestli víte, že právě jeden Čech, František Lebl, rakousko-uherský voják, se zasloužil o to, že se zjistilo, kde je v Terezíně skrytý hrob Gavrila Principa. Byl totiž ve skupině vojáků, která dostala za úkol pohřbít Principa. František Lebl nakreslil mapku a zaslal ji v dopise svému otci, aby v případě, že zahyne, bylo možné najit Principův hrob, až válka skončí. Ale František válku přežil a na jejím konci Principův hrob označil tak, že ho překryl českou vlajkou. Později byly pozůstatky Principa převezeny do Sarajeva.
A jaké jsou vaše filmařské plány do budoucna?
V tuto chvílí je pro mě těžké cokoliv říct. Ale věřím, že natočím další filmy, na které se podíváte...
(Přeložila Branka Čačković)