Exorcismus

Kontroverzní kněz se v jednom sklepě pustí do vymítání ďábla z mladé dívky. Svědky jeho snažení jsou: psycholožka, reportérka křesťanské televize, kameraman a dívčina sestra.

Maša Artuković je mladá dívka, která žije v domě se starší sestrou Verou. Vera, jejiž víra hraničí s náboženským fanatismem, má podezření, že je Maša posedlá Satanem a drží ji zavřenou doma. Je přesvědčená o tom, že ji může spasit jedině exorcismus. S žádostí o pomoc se obrátí na kontroverzního kněze Viktora Supila. O chystaném vymítání se dozví reportérka křesťanské Rodinné televize, která se vydá s kameramanem Borisem a psycholožkou Sofijí, známou kritičkou podobných obřadů k Artukovićovým do sklepa. Při mnoho minut trvajícím vymítání, ke kterému se reportérka staví skepticky a Sofija se jej snaží překazit, dochází k mnoha překvapivým zvratům. Vyjde najevo, že se někteří jeho aktéři z minulosti znají a chtějí, aby některé skutečnosti zůstaly utajené. Všichni bez ohledu na to, zda věřili v Mašinu posedlost Satanem či nikoliv, zažijí nejstrašnější chvíle svých životů.

Po Vymítači ďábla se spousta filmařů pustila, v jeho pokračováních i v samostatných dílech lepší či horší kvality, do zpracování tématu vymítání. Nikomu z nich se ale nepodařilo dosáhnout takové působivosti jako v roce 1973 Williamu Friedkinovi ve zmíněném filmu, jenž se stal iniciačním a zároveň nepřekonaným snímkem tohoto hororového subžánru. Nyní tu ale máme Matanićův Exorcismus, který do něj přináší zcela nový rozměr... 

Zajímavosti:

• Pod názvem "Případ je uzavřen: Matanićův film o exorcismu ve Vodnjanu" vydal server 24sata článek o premiéře Matanićova filmu ve Vodnjanu, ve městě, kde údajně došlo k vymítání ďábla z mladé dívky. V něm se píše, že během zkoušení hry Exorcismus v Městském divadle v Pule se Dalibor Matanić společně se skupinou svých spolupracovníků dozvěděl o skutečném případu vymítání, ke kterému došlo téhož roku v městečku Vodnjan. Objektem vymítání byla mladá dívka. Případ byl uzavřen a oficiálně se nikdy nestal. Matanić se svým týmem se o něj začal zajímat. "Informací bylo velmi málo a oficiálně k ničemu nedošlo. Když jsme narazili na stěnu mlčení, pátrali jsme dále a zjistili jsme, že se v chorvatských kostelích odehrávají pravidelné obřady očištění a dokonce opravdové obřady vymítání. Utajování těchto skutečností vychází z toho, že v církvi nepanuje shoda ohledně podobných obřadů jako o přípustné metodě a sama církev označuje všechny případy posednutí za psychické onemocnění," řekl podle serveru 24sata Matanić.
• Mašinu starší sestru Veru si zahrála režisérova manželka Helena Minić. Svatbu měli nedaleko Vodnjanu.
• Film Vymítání měl premiéru 31. 10. 2017 ve Vodnjanu v kině bez střechy, které je už 40 let mimo provoz. 

Dalibor Matanić (*1975, Záhřeb, Jugoslávie - Chorvatsko)

Po ukončení gymnázia vystudoval televizní a filmovou režii na Akademii dra-matických umění v Záhřebu. Jak sám říká, absolvoval díky trpělivosti svých rodičů. V dalších letech pracoval jako autor nebo spoluautor videospotů, různých doku-mentárních filmů a televizního seriálu Novakovi (2000).

V roce 2000 natočil komedii Blagajnica hoće ići na more (Pokladní chce jet k moři) - jeden z největších tehdejších domácích kasovních trháků, který měl velký ohlas také při televizním vysílaní a byl dodnes promítán na více než 100 filmových festivalech.

Jeho druhým celovečerním filmem je queer drama Slušné mrtvé dívky (Fine mrtve djevojke) z roku 2002, který byl v divácké anketě zvolen nejlepším chorvatským filmem posledních deseti let. Byl to do té doby jediný film, který obdržel na Národním filmovém festivalu v Pule cenu poroty, kritiků i publika za nejlepší film. Zahraniční kritici film hodnotili, jako velmi odvážný krok k obraně lidských práv na Balkáně.

V roce 2005 natočil životopisné drama 100 minuta Slave (Sto minut Slavy) podle scénáře známého chorvatského spisovatele Roberta Perišiće. Příběh vypráví o zakázané lásce mezi dvěma malíři, Slavou Raškaj a jejím učitelem Belou Csikosem.

Další snímek, Volim te (Miluji tě) natočil v roce 2006 pro televizi. Přesto se jedná
o zcela plnohodnotný snímek, který zobrazuje bez příkras mladou záhřebskou generaci. Vypráví příběh o mladém muži, který je náhodou nakažen virem HIV, načež jej celá společnost začne odsuzovat a začnou se od něj odvracet i nejlepší přátelé. Film získal ve Štrasburku cenu Prix Circom za nejlepší evropský televizní film.

V roce 2008 o sobě dal Matanić velmi hlasitě vědět kontroverzním filmem Kino Lika, který natočil podle novely Damira Karakaše. Kromě dvou Zlatých arén z Puly dovezl i několik cen z mezinárodních festivalů a bodoval i u chorvatských diváků.
Pátý celovečerní film Matka na ulici (Majka asfalta) z roku 2010 o rozpadu jedné mladé záhřebské rodiny zaujal mimo jiné hereckým výkonem představitelky hlavní role Marije Škaričić, za který získala Zlatou arénu v Pule.

Mezi lety 2002 až 2011 natočil průběžně tři filmy v hlavní roli s herečkou Leonou Paraminski. Sucho (Suša), Párty (Tulum) a Mezipatro (Mezanin). Všechny tři snímky ukazují ženu v nějaké extrémní situaci. Původně jich měl Matanić v plánu se stejnou herečkou natočit šest a měly utvořit jeden povídkový film. K tomu prý může dojít kdykoliv, protože další části může klidně natočit s Leonou v důchodovém věku.

V roce 2011 si dramatem Táta (Ćaća) poprvé zalaškoval s hororovým žánrem. Snímek, který natočil za pár dnů v rodném domě své babičky na horské samotě je skutečně mrazivý. I tento film zaujal porotu pulského festivalu, od které dostal 3 Zlaté arény.

V roce 2013 natočil lehkou romantickou komedii Majstori (Mistři), kterou chtěl zřejmě vykompenzovat příkoří, jež způsobil herečce Aretě Ćurković, kterou nechal při natáčení snímku Kino Lika málem znásilnit prase. V tomto snímku je korpulentní Areta milována a obdivována hned dvěmi muži, kterým její tělesné proporce imponují.

Snímkem Úpal (Zvizdan) v roce 2015 definitivně potvrdil pozici nejtalento-vanějšího chorvatského režiséra současnosti. Tři příběhy o křehkosti lásky v prostředí protkaném etnickou nenávistí odehrávající se ve třech dekádách v roce končících číslicí 1 (91, 01 a 11) zaujaly poroty mnoha více i méně významných domácích i mezi-národních festivalů. Nejvýznamnějším oceněním filmu je patrně cena Un Certain Regard z festivalu v Cannes.

Jeho doposud posledním celovečerním filmem je horor Vymítání (Egzorcizam)z roku 2017.

Velkou popularitu mu přinesl také seriál Noviny (Novine) uváděný na Netflixu.

Za zmínku stojí jistě i jeho účast na projektu #EUandME, pro kterou natočil krátký film Debut. Tato kampaň si klade za cíl Evropu lépe zpřístupnit "mileniálům".

Neméně zajímavá je informace, že Evropský fond Eurimages nedávno podpořil Mataničův připravovaný film Sin (Syn) částkou 190 000 Euro. Film by měl vzniknout v koprodukci Chorvatska a Itálie.

Dalibor Matanić je členem EFA (Evropské filmové akademie). Kromě režie se věnuje také scenáristice (k většině svých filmů si napsal i scénář) a režíruje rovněž divadelní hry.