cs

Slavík za mříží

(nový pracovní název filmu PROTI SOBĚ)

Připravovaný film zachycuje padesátá léta minulého století, kdy státní moc v podobě všemocné STB likvidovala činnost řádu Salesiánů Dona Bosca. Film je inspirován skutečnými událostmi, které se odehrály na Valašsku. Scénář vychází z faktografického románu Jiřího Mička "Slavík za mříží". Film se v současné době nachází ve fázi vývoje, který podpořil Státní fond kinematografie. V roce 2023 se bude natáčet filmová ukázka ve vybraných lokacích, uskuteční se několik prezentací filmu na filmových festivalech a jednání s finančními partnery.

V téměř thrillerovém příběhu se scénář filmu zamýšlí nad působením vyšší moci v lidském osudu a nad důležitostí se v životě nepoddávat nespravedlnosti. V osudech hlavních postav filmu jsou zachyceny nejen devastující důsledky totality na lidské osudy, ale zároveň je vyzdvižena nezdolná vůle člověka žít v pravdě v kontextu křesťanské víry.

Film vzniká v produkci společnosti Balkanfilm v široké mezinárodní koprodukci Slovenska, Slovinska, Chorvatska a Itálie. Svou podporu filmu věnuje také Televize NOE.

Synopse příběhu SLAVÍK ZA MŘÍŽÍ (nově PROTI SOBĚ)

Z režijní explikace režiséra Ivo Trajkova

Faktografický román Jiřího Mička "Slavík v kleci" pojednává o skutečných událostech v jednom z "temných" období naší nedávné minulosti - 50. letech, kdy pod diktaturou materialismu byla novými vládci církev označena za jednoho z úhlavních nepřátel. Právo na víru, stejně jako právo svobodného projevu, bylo brutálně potlačováno. Autor vypráví skutečný příběh jedné z obětí krutostí a bezpráví režimu, mladého katolického kněze a salesiánského řeholníka Filipa Václavíka, který byl pro svou pokračující církevní činnost označen za nepřítele lidu. Mocná StB se ho rozhodla zadržet, ale řízením osudu (či Boží vůle) se kněz pokusům o zatčení vyhnul. Odmítl úvahy o útěku do zahraničí a zvolil si pokračování boje proti režimu v ilegalitě. Ukryl se na faře v Liptále u Vsetína v klášteře řádových sester

sv. Dominika. Věřil, že vláda komunistů brzo skončí. Po více jak pěti letech úspěšného skrývání i aktivního propagačního, publikačního a ideového protirežimního boje, plného různých peripetií, přišla StB za pomocí svého konfidenta na stopy, postupně vedoucí k prozrazení Václavíkova úkrytu. Páter Václavík se zcela nezávisle rozhodne, že v důsledku neúnosného ohrožení řádových sester včetně osob zapojených do konspirace (a v porovnání s malou efektivitou boje), opustí ilegálně Československo a bude se svou aktivitou pokračovat ze zahraničí. Vše dospěje k dramatické části příběhu, kdy StB obklíčí klášter a následně pořádá hon na unikajícího kněze, ozbrojeného pouze svým důvtipem, napříč celou republikou. Vše vrcholí pokusem Václavíka o překročení státních hranic a jeho konečným dopadením a uvězněním převlekům? Stb je neustále Václavíkovi v patách...

Druhou hlavní postavou příběhu je nadporučík Miroslav Švach, pověřený vedením pátrací skupiny StB s úkolem boje proti kléru, ale především vypátráním a dopadením Filipa Václavíka. Tato postava nám umožňuje nejen vhled do praktik StB, ale především do lidského rozměru antagonisty,protagonisty? který bezesporu slouží zlu, ale jeho motivace jsou komplexní, srozumitelné, nedémonizované, a právě proto odstrašující, protože se v té roli nachází člověk z masa a kostí. Ten, kromě své služby, žije i své každodenní starosti, ne nepodobné těm našim, a tak si lze snadno představit v takové úloze naše předky, nikoli jen jakési anonymní slouhy režimu.

Z dramaturgické explikace dramaturga Pavla Hajného

Aspektů, na něž v příběhu dbáme a které jej svým způsobem posouvají do vyšší nežli "jen" dějově a divácky sdělné roviny, je ovšem více. Je to především samo Filipovo poslání, jeho odevzdanost víře, zobrazení morální síly církve odolávající náhle, krátce po válce, nové tentokrát cílené a zničující vlně bezbožné komunistické anti morálky, pro niž slovo ateismus bylo jen chabým příměrem ve chvíli, kdy šlo právě tak, ne-li především, o likvidaci majetků a devastaci morální opory v lidských myslích. V neposlední řadě pak i rovina mravní, protiklad posedlosti režimu opírajícího se o nejnižší pudy prospěchářů a zrádců na straně jedné - a statečnosti (ale i pokory) věřících, věrných nejen své víře, ale i principům po léta vštěpované morálky. Morálky atakované náhle kromě strachu záludně fanatismem "světlých zítřků" dosažitelných tak snadno - přes mrtvoly.

Jedné oblasti chceme věnovat v další fázi úsilí především, a tou je mluvnější dialog a krajově cílenější jazyk. Je to ovšem dáno i tím, nakolik bude realizace filmu spojena i nadále s prostředím skutečného příběhu, tedy Valašskem. Jeho specifikum by pak nemělo být opomenuto jak co do jazyka vsi, kde se Filip ukrývá a později utíká, tak - i když už opatrněji - co do jazyka často odjinud dosazených vyšetřovatelů, pomocníků i zrádců.

Tvůrci

Jiří Miček ­ - autor námětu a spoluautor scénáře

Jiří Miček se narodil v roce 1964 v Čeladné, dětství prožil ve Vidči u Rožnova pod Radhoštěm, ale již více než třicet let žije ve Vsetíně. Je majitelem firmy, která mimo jiné realizuje různé stavební práce, především v oblasti sakrálních a památkově chráněných budov. Také se věnuje psaní knih a vydavatelsko-nakladatelské činnosti.

Jeho literární prvotinou byla v roce 1999 kniha rozhovorů s P. Erichem Pepříkem Neboj se a pojď. Následovala kniha Veteráni v bitvách o duše, vydaná v roce 2001.

Pokračování - Veteráni v bitvách o duše II - spatřilo světlo světa v roce 2003. Knihy mapují osudy reálných osob v době totality, především v padesátých letech.

Poměrně velký ohlas zaznamenal román z roku 2013 inspirovaný skutečnými událostmi Slavík za mříží. Zachycuje drama kněze, který se pět let skrýval před Státní bezpečností. Autor tento příběh upravil také do podoby scénáře, který získal ocenění Filmové nadace. Scénář napsal Jiří Miček ještě k jednomu příběhu s názvem Skok do hlavně. Námětem pro scénář byly opět skutečné události. Příběh popisuje osudy členů výsadku z Anglie, kteří se mají zapojit do partyzánského hnutí na Valašsku během II. světové války.

V roce 2018 vychází kniha s příběhem zasazeným do období starověkého Říma nazvaná Strážce. Posledním počinem je kniha z roku 2021 mapující neobyčejné životní osudy kněze, vězně nacismu i komunismu, kardinála Štěpána Trochty. Knihu autor nazval Život v mlýnském kole aneb kardinální případ Trochta.


Z rozhovoru s Jiřím Mičkem:

Z tvých knih i scénářů je patrný zájem o historii. Co tě k takovému zájmu o dějiny přivedlo?

Historie obecně mě bavila vždycky, s tím se člověk narodí. A také jsem od dětství hodně četl. Miloval jsem staré příběhy. Už jako školáka mě dráždilo, když jsem slyšel jednostranný a často nepravdivý výklad dějinných událostí a jejich následků. Zájem o českou válečnou i poválečnou historii jsem získal také díky rodině, kde jsem před rokem 1989 často slyšel, že to, co poslouchám třeba v televizi, není pravda. Hledal jsem pravdivý obraz dějin a tento, byť neprofesionální zájem mi zůstal.

Často hledáš témata ke zpracování ve skutečných událostech z minulosti. Proč si myslíš, že má smysl předkládat tato témata dnešním generacím?

Ono to otřepané: "Kdo nezná vlastní dějiny, ten si je bude muset zopakovat", je pravdivé.

Zdá se mi až neuvěřitelné, čemu všemu jsou lidé ochotni věřit. Neradi přiznáváme naše dějinná pochybení a slabosti. Na druhou stranu jsme přísnými soudci. Zůstávám v rozpacích, jak dovedou lidé odsoudit třeba prezidenta Háchu a současně obhajovat násilí na sudetských Němcích, aniž by měli alespoň základní informace. Tato "stádovost" mě děsí. A nejeden politik se na trapné a nenávistné vlně veze.

Stejné je to s dobou po roce 1948. Mluvil jsem s lidmi, kteří tuto dobu částečně prožili ve vězení či v podřadných povoláních. Žádný z nich v sobě neměl nenávist, jen obavu o budoucí generace. Jejich osudy jsou často neuvěřitelné.

Podobné je to s mojí snahou zachytit příběh výsadku Wolfram v roce 1944-1945. Je to příběh odvahy, ale i zrady, šťastných náhod i bolesti. Některé momenty jsem konzultoval s historikem, který - jak jsem dodatečně zjistil - dokonce některé členy výsadku znal osobně. Vždycky žasnu, jakých obětí a odvahy jsou schopni naprosto obyčejní a prostí lidé, když jsou postaveni před volbu dobra a zla. Mnozí žili jen pár kilometrů od nás, a nikdo neměl ani tušení.... V těchto příbězích je také důležitá otázka, na kterou nemám odpověď: Jak bych se v jejich situaci zachoval já?

Jedna čtenářka mi napsala pěkný dopis týkající se mé poslední knížky a ptala se, zda je vůbec možné, aby toho Štěpán Trochta v jednom životě tolik prožil a vůbec přežil? Na tomto jeho příběhu se mi líbí ona pestrost. Trochta nebyl "svatý na podstavci", ale člověk, který se mýlil, dělal chyby, ale stále šel dál a nikdy na život nerezignoval.

Co tě nejvíc zaujalo na příběhu salesiánského kněze, který jsi zpracoval ve scénáři k filmu Slavík za mříží?

Musím říci, že tento příběh byl pro mne přitažlivý svou tajemností. Tohoto kněze jsem osobně znal, tykali jsme si, ale nebyli jsme si tolik blízcí, aby se chtěl svěřit. Nemluvil o tom. Od někoho jsem slyšel vyprávění, jak chodil v převlečení za řádovou sestru, aby ho StB nelapila. Začal jsem sbírat střípky jeho osudu, zpovídat pamětníky, kteří ho znali. Několik let jsem tyto kousky informací ukládal. Sehnal jsem si dobový, komunistický tisk, týkající se jeho případu, ptal se jeho spolubratrů. Po jeho smrti jsem se rozhodl zpracovat příběh románovou formou s využitím vlastní fantazie. Když kniha vyšla, překvapil mě velký ohlas, také od mladých lidí. Čtenáře historie zajímá, pokud není suchým zpracováním dat, ale živým příběhem. V tomto případě téměř detektivním.