Téma manipulace je (nejen)

v balkánském regionu aktuální

Co vás inspirovalo pro napsání a natočení filmu Rok opice? A má opičák Koko nějaký reálný předobraz?

Prvním podnětem příběhu byla skutečná událost v bělehradské zoologické zahradě, někdy na konci 80. let. Byl tam jeden šimpanz jménem Sami, který utekl ze své klece, a to dvakrát za velmi krátkou dobu. Po druhém útěku se stal opravdovým hrdinou města. Tisíce lidí se shromažďovaly před jedním domem v bělehradské čtvrti Dorćol, kde Sami odolával úsilí hlídačů, hasičů, policistů a ostatních, kteří se ho snažili chytit. Dav mu fandil - aby vydržel a nevzdával se. Už si nevzpomínám, jak ho pak chytili. Ale pamatuji si, že většina lidí byla smutná, když Samiho zavřeli zpátky do klece. Tehdejší média přispěla k tomu, že ve městě zavládla hysterická karnevalová atmosféra. Dnes stojí v Bělehradě malý památník na odvážného opičáka - u vstupu do zoologické zahrady.

A také ve skopské zoologické zahradě žil jeden šimpanz, který částečně inspiroval příběh ve filmu. A jeho jméno: ten chudák se jmenoval Koko. Byl velice depresivní a jen tak tak přežíval v těch mizerných a nedůstojných podmínkách. Jeho tragického osudu se zželelo jedné mezinárodní nevládní organizaci pro ochranu zvířat a převezli ho na léčení do Amsterdamu, do specializovaného zařízení. Tam se dal brzy dohromady, ale nejsem si jist, zda je ještě tam, nebo ho vrátili do Skopje.

Samozřejmě, vše ostatní ve filmu je fikce.

Rok opice přichází do kin po sedmi letech od premiéry vašeho posledního filmu Punk is not dead. Co způsobilo tak dlouhou pomlku?

To je dlouhý a vlastně nudný příběh. Zdá se mi, že finanční podpora filmů nejen v Makedonii, ale všude v Evropě, se velice zkomplikovala, zvláště pokud jde o koprodukce. Rok opice získal podporu z Makedonie, Srbska, Slovinska, Kosova a Eurimages (podporu jsme dostali i od Řecka, ale rozhodli jsme se ji nepřijmout kvůli pro nás finančně nepřijatelným podmínkám koprodukce).

Myslím, že jsme zavaleni příliš velkou administrativou a byrokracií a to vše dohromady přispívá k tomu, že proces shánění peněz na produkci dlouho trvá. Na druhou stranu film jako je ten náš - relativně náročný (a drahý) - nemá jinou šanci, jak být natočen.

Jak dlouho trvalo natáčení a jak těžké je dnes natočit v Makedonii celovečerní film?

Nechtěl bych mystifikovat, ale natáčení celovečerního filmu je těžké všude, nejen v Makedonii. Zkrátka, je to komplexní proces plný stresu a nadměrného kreativního a fyzického vyčerpání. Náš film byl zvláště složitý kvůli nejrůznějším problémům způsobeným tím, že v hlavní roli byla opice. Vezměme v úvahu, že dnes se filmy v regionu natočí za 25 pracovních dnů (a i méně) - my jsme náš film točili 55 pracovních dnů.

Stejně tak to bylo i s post-produkcí (střih, počítačová animace, zpracování zvuku...). Ten proces trval téměř rok a půl.

Film se mi zdá být hodně kritický k politické situaci v Makedonii. Neměl jste kvůli tomu problémy při natáčení, nebo při uvedení snímku do kin?

V souvislosti s první částí Vaší otázky mohu říci, že jsme měli štěstí, protože režimní cenzoři se příliš neunavují kontrolou hraných filmových projektů a scénářů k nim. Daleko větší důraz je kladen na masová média. V Makedonii film už dávno pozbyl schopnosti být mocným podvratným nástrojem - jen málo lidí dnes chodí do kin.

Ale i tak jsme měli obtíže s přijetím filmu. Veřejnost je u nás velice zpolitizovaná, pravděpodobně vyčerpaná stálými přechodnými krizemi. Takže se bohužel na film do značné míry hledělo "stranickou optikou" a my jsme byli označeni od obou dominujících politických sil (i od vlády, i od opozice) za nepřátele. Mně osobně takové kontroverze nevadí, protože jsou důkazem toho, že pozoruji svět "vlastní optikou".

Jak jej přijalo publikum v Makedonii? A máte nějaké ohlasy na film ze zahraničí?

Nejvíce jsem se bál, že se publikum nebude smát na místech, která by podle mě měla být směšná. Těšilo mě, že se to nestalo, publikum se smálo i na některých "dalších místech" v příběhu.

Stejné to bylo i při projekcích v zahraničí. Film už byl promítán na 25 mezinárodních festivalech a všude, kde jsem byl, publikum reagovalo na příběh, ale i na celkový umělecký záměr filmu. Doufám, že to tak bude i nadále, máme pozvánky na další zahraniční festivaly. Můj vlastní dojem je, že zahraniční publikum a zahraniční odborná veřejnost přijímá film emotivněji a konkrétněji než v Makedonii.

Podobně jako váš předchozí film Punk is not dead poukazuje i Rok opice na přetrvávající nevraživost mezi makedonskou většinou a albánskou menšinou. Jak se vyvinuly vztahy těchto etnik od roku, kdy jste natočil Punku?

Řekl bych, že napětí se nezvýšilo, ale bohužel ani bůhvíjak nepolevilo. Makedonie, jako i většina zemí světa, není suverénním státem. Takže i mezietnické konflikty jsou u nás udržovány světovými mocnostmi, abych tak řekl, na vlažném bodě, aby se mohly obnovit a vzplanout, jak se to stalo v roce 2001.

Osobně mě taková pozice netěší. Byl bych rád, kdybychom byli ve stavu, kdy bychom se sami vyrovnávali s konflikty. Bez ohledu na to, jak jsou takové konfliktní situace, jak víme, velice dobře příhodné pro filmové zpracování.

Přemýšlel jste o tom, že byste natáčel se skutečnou opicí? Jak náročné bylo natáčení pro představitele Koka?

Původně bylo v plánu natočit film se skutečným, pro film cvičeným zvířetem. Ale kvůli různým bezpečnostním restrikcím předepsaným firmami, které taková zvířata pronajímají (jako např. povinně oddělené, segmentované točení opice ve skupinových scénách), jsem usoudil, že by to snížilo věrohodnost příběhu, který by se tak vzdálil publiku. A pro náš příběh byl důležitý emocionální a intimní vztah mezi Kokem a lidmi okolo něj.

Proto jsme se rozhodli, že filmový Koko bude herec s animatronickou maskou a převlekem. Dělali jsme rozsáhlý výzkum a našli jsme renomovanou britskou firmu, která se už dlouho zabývá stejnými nebo podobnými filmovými úkoly, a také vynikajícího herce (Peter Elliott). Měli jsme štěstí, že spolupráce se uskutečňovala na opravdu vysoké profesionální úrovni, ačkoliv samotný proces natáčení kvůli technickým požadavkům byl pomalý a komplikovaný jak pro nás, tak i pro Petera. Ze současných reakcí publika soudím, že způsob, který jsme si vybrali, funguje dobře.

Film se v závěru dotýká také uprchlické krize. Jak ovlivnila vlna migrantů, která se převalila přes Makedonii, chod vaší země?

Mým záměrem nebylo využít migrantů jako hot topic. Jen jsem na konci chtěl dovést své protagonisty do skupiny zoufalých lidí na útěku, kteří ani přesně nevědí, kam jdou. Přesně tak jako i Koko a Cobe.

Kromě toho, utečenecká krize se dramaticky a tragicky týkala Makedonie před 4-5 lety. Tehdy jsme měli masovější nehody na některých železničních tratích s vysokými počty úmrtí migrantů. Nejsem si jist, ale myslím, že dnes už není situace s uprchlíky tak alarmující.

Jaké je podle vás hlavní poselství filmu? Myslíte si, že hraný film může ovlivnit chování politiků, případně kultivovat názory a chování obyčejných lidí?

Pro autora je vždy problematické, aby komentoval svůj film, zvláště pak záměry a cíle. Ale i tak, protože se domnívám, že i to je mojí profesionální povinností, vyjmenuju několik věcí, které mě napadají mezi prvními. Na příklad motiv podivuhodného a silného přátelství člověka a zvířete. Potom jedna soukromá asociace, kterou jsem byl posedlý už od první verze příběhu - tedy pocit, že my všichni se v této době globalizace nacházíme v obrovské zoologické zahradě. S tím je svázána stále všudypřítomnější kontroverze ohledně pojmu svoboda... Tématem je také manipulace, v poslední době aktuální zvláště v našem regionu, ale nejen v něm.

A jinak, hraný film bohužel nemá bůhvíjaký vliv na celkové společenské poměry, samo sebou ani na politiky. Míval, to ano; dokonce i já si to pamatuji. A dlouhou dobu jsem byl zaujat myšlenkou, že filmy "mění svět". To je dnes už minulost.

A v tomto smyslu, abych se přidržel Vaší druhé otázky: doufám, že se Roku opice podaří "kultivovat názory a chování obyčejných lidí". Alespoň trochu.

Jaké máte plány do budoucnosti? Najdete v sobě sílu pustit se do dalšího hraného filmu?

V ruce ještě nemám konkrétní projekt, ale touhu jsem neztratil. Sílu najdu, tím jsem si jist. Čím si však nejsem jist, je finanční podpora. V naší profesi a v této oblasti je to vždycky tak.