Zločin je zločin. Nemá národnost.

Rozhovor se Zvonimirem Juričem

Co bylo hlavním impulsem pro natočení filmu Sekáč?

Točím filmy, protože mě zajímá nějaký vnitřní "feeling", nějaká atmosféra. Opravdu bych nerad zněl nějak mysticky, ani si nemyslím, že bych byl mysteriózním umělcem, ale toto je všechno, co k tomu můžu říct.
Nerad definuji téma svých filmů, podle mě to definování potom "zabíjí" film. Dělá ho menším.
Já sám nejsem moc šťasten z toho, že odpovídám tímhle způsobem, protože nemám rád romantizaci naši práce, ale pokaždé, když se přinutím mluvit o tématu nebo inspiraci pro film, cítím se špatně.

Ve filmu vystupují veteráni z války, ke které došlo na začátku 90. let. V roce 1991 vám bylo 20 let. Jaké jsou vaše osobní zkušenosti z této války?

Moje zkušenosti s válkou nejsou přímo válečné. V té době jsem nebyl v Chorvatsku. Patřím k generaci, která musela sloužit v Jugoslávské lidové armádě. Po vojně jsem začal studovat filmovou režii v Americe, kam jsem odjel. Potom vypukla válka, měl jsem pocit viny a cítil jsem nostalgii po rodné zemi a bylo mi lito, že nesdílím osud s lidmi, kteří zůstali, takže jsem se po roce studia režie v Americe vrátil zpátky.

Pocházíte z Osijeku, města na východě Chorvatska. Děj filmu se odehrává zřejmě někde poblíž. Právě tato část Chorvatska byla válkou opravdu hodně zasažená. Jak se v tomto kraji žije dnes? Jak moc je cítit, že zde před čtvrtstoletím probíhala válka?

Je to nejchudší část Chorvatska, která byla nejvíce zasažená válkou, vládne tam ekonomická deprese, hodně mladých lidi z této části odchází za prací do ciziny nebo v létě, jenom v sezoně, pracují na jadranském pobřeží jako číšnici a číšnice. Vztahy mezi Srby a Chorvaty v kraji, odkud pocházím, jsou míň napjaté než dříve, ale s ohledem na to, že jsou Srbové v Chorvatsku národnostní menšinou, nezbývá jim nic jiného než mlčet - taková je atmosféra v zemi.

Jak ve vašem předešlém snímku Černí, tak v Sekáči hrají výborní herci. Jak se vám daří získat je pro své projekty? Jak se vám spolupracovalo s Ivem Gregurevićem, Mirjanou Karanović nebo Nikolou Ristanovskim?

Získat herce je jednoduché - kombinace scénáře, který se jim libí, a peněz, které dostanou, je dostačující. Nedělám si legraci. Hercům, které jste zmínil, se líbil scénář a nebyl problém získat je do filmu. Řekl bych, že je větším problémem dosáhnout toho, aby hráli dobře - to je samozřejmě v první řadě úkol pro režiséra a až potom pro ně. S herci, kteří jsou starší než já (ze zmíněné trojky jsou to všichni) musím být opatrný, protože často bývají ješitní.
Pracuju s nimi tímhle způsobem: pochválím je za jednu dobrou věc, kterou udělali, a potom řeknu, co udělali špatně a jak to můžou opravit v dalším pokusu. Já jsem vůči hercům velmi mírný bez ohledu na to, jestli jsou staří nebo mladí. Když je během natáčení kritizuju, vždy to obalím do příjemných slov. Také celkem často hraju a vím, že se herec cítí nahý a bezbranný, když nedostane od režiséra pokyny a komentář. Když hraješ, potřebuješ vidět, že se režisér o tebe stará, že tě podporuje nebo kritizuje, ale vždy a nejdřív ze všeho, že máš jeho pozornost a péči.

Váš předchozí film Černí, který jste natočil s Goranem Devićem se rovněž snažíme prosadit do českých kin. Co vás vedlo k tomu, že jste natočil snímek, který poukazuje na skutečnosti, o kterých v Chorvatsku spousta lidí nechce slyšet? Jaký vztah zaujímá publikum v Chorvatsku vůči filmům s citlivou otázku válečných zločinů "ve vlastních řadách"?

Nevidím žádný důvod, proč bych neměl točit filmy o chorvatských válečných zločinech. Staly se. A nebyly to jenom excesy, často je stát přímo podporoval. Mlčet o tom nedává žádný smysl. Říká se, že v Jugoslávii vládl jenom jeden názor a pokud někdo nesouhlasil, stal se oběti státního teroru. Pokud teď žijeme v demokracii, není důvod, aby někomu filmy o domácích válečných zločinech vadily, nebo aby je chtěl zakázat. I když je dnes státní politika orientovaná tak, že se chorvatské zločiny omlouvají srbskými. To nedává smysl. Zločin je zločin. Nemá národnost.

Film Sekáč se odehrává dvacet let po válce. Přesto mám pocit, že o válce mnohé prozrazuje a připadá mi, že vlastně tak trochu navazuje na film Černí, který se odehrává v roce 1991. Přemýšleli jste s Jelenou Paljan při psaní scénáře o tom, že by mohl být Sekáč takto vnímán?

Nic takového nás nenapadlo, ale zřejmě mě téma války a potom i post-válečné doby zajímá. Konec konců je to něco, co je ve společnosti ve které žiju pořád přítomné. Máme za úkol, abychom všechno národní pili jako mateřské mléko - chamtivě a nekriticky. A stát bychom měli zbožňovat jako by to byl bůh.

Osobně mám pocit, že kvalita chorvatské kinematografie šla za posledních deset let prudce nahoru. Jaký je váš pohled na kinematografii, které jste součástí a spolutvůrcem?

Ano, kvalita chorvatského filmu se definitivně zlepšila. Myslím, že je to tím, že se už nenatáčejí patriotické a nacionalistické filmy. I když se kvůli tomu pravice pokusila (možná se ji to v budoucnu podaří) zrušit HAVC (Chorvatské audiovizuální centrum - instituce zřízená státem pro podporu filmu).

Jaká je momentálně situace se státní podporou filmu v Chorvatsku (v minulém roce byla změna na Ministerstvu kultury - vy jste se před tím podílel na otevřené kritice ministra Hasanbegoviće). Je to teď lepší? (dnes je ministryní Nina Obuljen Koržinek )

Situace je taková, že se pravice i nadále snaží dostat HAVC pod ideologickou kontrolu s úmyslem natáčet díla, která by byla především chorvatská. Někteří politici by asi chtěli vidět filmy, ve kterých by se oslavoval chorvatský národ.

Zdá se mi, že se nová ministryně stáhla do svého ministerstva a HAVC ponechala napospas pravici. Můžeme se alespoň trochu utěšovat, že ona nechce HAVC, na rozdíl od předchozího ministra kultury, otevřeně zničit.

Máte nějaké vzory mezi režiséry?

Mám jednoho: Abbase Kiarostamiho. Myslím, že on je nejdůležitější režisér za posledních třicet let. Jeho filmy jsou jako okno, které se otevřelo, a skrz to okno najednou uvidíte krajinu, o které jste ani netušil, že existuje.

Pracujete na nějakém novém projektu? Prozradíte o něm něco?

Pracuji na TV seriálu o dělnících v loděnici. Momentálně jsem ve fázi psaní scénáře spolu se svým scénáristou Juricou Pavičićem.

Zvonimir Jurić

Narodil se v roce 1971 v Osijeku. V roce 1999 absolvoval na Akademii dramatických umění v Záhřebu v oboru filmová a televizní režie. Režisérskou kariéru zahájil několika krátkými dokumenty. Poté natočil krátkometrážní film Onaj koji će ostati neprimijećen. Dále jednu část povídkového filmu Sex piće i krvoproliće a epizodu z dalšího povídkového filmu Zagrebačke priće.

V roce 2009 natočil společně s Goranem Devićem válečné drama Černí (Crnci), které získalo řadu domácích i meznárodních cen. Film, ve kterém se vypořádává s chorvatskými válečnými zločiny, poslali Chorvaté za svou zemi do klání o nominace na Oscara. V roce 2014 natočil drama Sekáč, které se rovněž stalo hlavní událostí domácího filmového festivalu v Pule. V roce 2015 režíroval televizní seriál Patrola na cesti, na kterém se podílel i jako scénárista.