Rozhovor s Brankem Schmidtem

Stroj času na divokém východě

Úryvek z rozhovoru Vladislavy Vojnović s Brankem Schmidtem pro srbský server vreme.com, 1. 4. 2018

Jak se díváte na dnešní dobu? Poválečná prosperita nebo beznaděj?

Myslím si, že dnešní situaci nejlépe ilustruje skutečnost, že od války Chorvatsko opustilo několik set tisíc většinou mladých vzdělaných lidí, a to většinou z mé milované Slavonie. Staleté majetky se rozpadají nebo se prodávají za pakatel. Jsme svědky demografické katastrofy. Lidé neodešli jen kvůli bídě a nezaměstnanosti, ale také kvůli ideologii. Tak jako vítězové často přebírají způsoby od poražených, tak já mám pocit, jako bych se dostal strojkem času do dob komunismu.

Scéna z filmu Agape, ve které recituje Gabriel knězi Miranovi Hymnus lásky apoštola Pavla z 1. listu Korintským, je vizuálně dramaturgicky i významově velmi důležitým momentem filmu, který by fungoval i samostatně. Jak jste přišel na tuto scénu?

Přišli jsme na ni společně se Sandrou Antolić, se kterou jsem spolupracoval na scénáři. Ona se při práci na textu opravdu hluboce ponořila do Bible a zaměřila se zejména na epištoly Svatého Pavla. Ta scéna se samozřejmě mohla natočit mnoha způsoby, ale když jsem se rozhodl natočit ji na seřaďovacím nákladním nádraží uprostřed kolejiště, bylo mi jasné, že ji nesmím rozstříhat. Složil jsem ji z pouhých dvou statických záběrů. Vypadá to, že se povedla.

Hlavním tématem Agape je homofobie, která je sama o sobě problémem, který není řešením ani pro pedofilii. Před osmi lety, když jste byl na Festu (srbský mezinárodní filmový festival) oceněn za film Metastázy, jste v rozhovoru řekl, že "Evropská unie je jediná budoucnost jak pro Chorvatsko, tak pro Srbsko, protože sami nejsme schopni vykořenit to balkánské zlo, které se v nás usazovalo po staletí. Přeji chorvatským i srbským dětem, aby se staly svobodnými evropskými občany, kteří můžou cestovat a přátelit se s kýmkoliv, jako v celém normálním světě." Srbsko ještě do toho normálního světa nevstoupilo, jak je to v Chorvatsku? Nedávno se setkal náš předseda vlády s vaší předsedkyní. Co si o tom myslíte?

Vyslovila jste spoustu otázek, pokusím se to vzít od začátku. Všechno můžeme změnit, ale to že Srbové a Chorvati byli a budou i nadále sousedé, změnit nemůžeme. Proto vítám každý dialog, který přispěje k tomu, že se zlepší ne příliš dobré vztahy mezi Srby a Chorvaty. Tématem filmu jsem mnohé rozčaroval. Očekávali pedofilii, explicitní scény a dostali film o lásce a homofobii. Strach z rozdílnosti je v chorvatské společnosti děsivý. Převládá v ní sklon dávat nálepky, diskvalifikovat lidi kvůli politickým názorům, vyznání, barvě kůže, sexuální orientaci, nebo kvůli tomu, že se prostě něčím liší od většiny. Lidi jsou přibíjeni na pranýř hanby, jako kdysi Ježíš na kříž, jenom za to, že jsou jiní. Vezměte si, jaký strach zavládl z "vpádu" syrských uprchlíků. Zapomínáme, že i Je-žíš byl uprchlík. Zadušení práva na rozdílnost vede k rovnostářství, které bylo tak důležité pro komunisty, a rovnostářství vede každou společnost do propasti.

V Metastázách jste poukázal na to, že krutost fotbalových fanoušků ze spodních příček společenského žebříčku je vlastně výrazem jejich zoufalství. V Lidožroutovi vegetariánovi jste našel "metastázy" na zkorumpované a takřka duševně nemocné elitě ve zdravotnictví, v Agape se zabýváte církví, ale více než na ni poukazujete na celou společnost a na její nejzranitelnější část - na dospívající děti: Stát, který má takové děti, když bych měla parafrázovat Tita, se musí obávat o svou budoucnost. Existuje na to nějaký lék?

Dobře jste to pojmenovala. Další překvapení pro diváka. Všichni čekali, že "bad boy" bude kněz, ale můj cíl byl, aby se do něj na konci filmu diváci vcítili. Takže se ptají, kdo je v tom filmu ten špatný? Tito už se o budoucnost Chorvatska bát nemůže, ale já se o ni bojím. Nechtěl bych zobecňovat, ale mám pocit, že přicházejí nové generace, které mají mnohem méně tolerance k odlišnosti, než jsme měli my. Vím, že to zní stařecky a zapškle, ale uzavřená do sebe zahleděná společnost nemá žádnou perspektivu.

Narodil jste se v rodině etnických Němců ze Slavonie. Takže jste součástí etnické skupiny, která přežila soustavné poválečné pronásledování a genocidu, která přežila válku a pronásledování v 90. letech, jste také svědkem následků války v Sýrii. Ne-dávno vás někdo v Nedělní Dalmácii napadl kvůli tvrzení, že by právě přistěhovalci mohli být řešením úpadku vesnic ve Slavonii. Tato myšlenka se mi zdá brilantní...

Jsem pro to, aby se pomáhalo tomu, kdo je v nouzi, takže i uprchlíkům ze Sýrie. Moje matka v roce 1991 utekla pod palbou z rodného Osijeku do stejného domu, k té samé přítelkyni, ke které utekla v roce 1944 před partyzány. Těžko si můžete před-stavit, jak se cítila. A co se týče Němců, myslím, že na nás udělal Tito největší genocidu v historii této neklidné oblasti. Podle některých zdrojů bylo po druhé světové válce v této oblasti okolo půl milionu Němců. Byli to většinou bohatí lidé. Díky známým Titovým zákonům se tento počet snížil během pár let na 50 000. Ohromné množství lidí skončilo v koncentračních táborech. Většina, která utekla na Západ, za to zaplatila svým majetkem. Několikrát jsem se pokoušel napsat scénář o této tragédii... Bylo, nebylo, na divokém východě... (překlad Jiří Fiala)