Rozhovor s Matjažem Ivanišinem
"V každém okamžiku filmu je přítomna malá část osobnosti Oroslana".
Matjaž Ivanišin diskutuje o svém filmu OROSLAN
Slovinský režisér se rozhovořil o svém novém filmu, který v sobě mísí fabulovaný příběh s dokumentem.
Druhý celovečerní film slovinského režiséra Matjaže Ivanišina OROSLAN byl nenápadným vyvrcholením loňského festivalu v Locarnu. Je to jemný dokumentární příběh o smrti nevýznamného muže a o "malých-velkých" kruzích, které rozčeřily klidnou hladinu života v jeho komunitě. Film se natáčel na maďarsko-slovinském pomezí prvotně na 16mm film. Před jeho americkou premiérou v Los Angeles jsem hovořil s režisérem Ivanišinem o literární předloze filmu, také o režisérském přístupu a způsobu převedení reality do fiktivního příběhu.
NOTEBOOK:
Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl film a v závěrečných titulcích bylo uvedeno, že se jedná o literární adaptaci povídky Zdravko Dušy "A přesně tak to bylo" - byl jsem velmi překvapen. Film byl mnohem více různě pojatým dokumentem než obvyklým přepisem literárního díla. Můžeme začít tím, že mi řeknete o samotném příběhu a proč jste ho tak upravil?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Vznik příběhu souvisí s divadelním představením The Weir (Jez) od Connora Mc Phersona ve slovinském Národním divadle v Ljublani. Divadlo občas osloví literární autory, aby napsali do divadelního programu svůj názor k uvedení hry.
Chtěli, aby Zdravko napsal něco o způsobu vyprávění, které je v divadelní hře plné dialogů použito. Zdravko hodně přemýšlel a pak se rozhodl o hře nic nepsat a radši se podělit o příběh, který se stal. Byly to vzpomínky na den smrti jeho bratra. Když jsem četl Zdravkův příběh, byl jsem velmi dojatý. Po několika měsících jsem se k němu vrátil a měl jsem stále stejný pocit, že bych s ním měl něco udělat. Také jsem s příběhem rezonoval. Měl jsem svou osobní zkušenost, neboť v mé rodině byl někdo podobný jako postava Zdravkova příběhu. To byl výchozí bod.
NOTEBOOK:
A jak z toho vzešla ta adaptace?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Když jsem o předloze přemýšlel, věděl jsem, že bude pro mne velmi obtížné natáčet tam, kde byl příběh situován; tj. na slovinsko-italském pomezí, což jsou vesnice kolem Tolminu. Cítil jsem, že musím trochu poodstoupit od příběhu, abych se přiblížil jeho podstatě. Hledal jsem úplně nové místo, kde bych mohl natáčet a zároveň bych nezměnil jeho původní nastavení. Mojí myšlenkou bylo realizovat naši vlastní představu, a to jak ve způsobu vyprávění, tak ve formě filmového zpracování. Nakonec jsme skončili v oblasti zvané Porabje v Maďarsku, ve které žije velká slovinská menšina. Protože nikdy nespatříme Oroslana - hlavního protagonistu filmu, který je od začátku příběhu mrtvý, přemýšlel jsem o tom, jak nechat pocítit jeho přítomnost jiným způsobem, tj. jak ho vnímali lidé, kteří jej znali, žili s ním ve vesnici, v domě, v kraji, v té zemi. Šlo mi o to zachytit vzpomínky těch, kteří ho znali. Chtěl jsem pátrat po tom, jak je Oroslan stále živý v příbězích, vzpomínkách a anekdotách, jež si lidé o něm pamatují.
NOTEBOOK:
Co můžete říci o Porabje? Při absenci viditelného hrdiny ten kraj do jisté míry funguje jako postava sama.
MATJAŽ IVANIŠIN:
Je to těžké popsat slovy. Z toho kraje mám podobný pocit, jako když jsem četl původní Zdravkův příběh. Stále zůstává ve mně. Bylo to přesně to, co jsem hledal. Když jsem tam přijel poprvé, bylo to zajímavé, ale další dny a týdny se stávalo to místo v mé hlavě ještě zajímavějším. Byl to pocit z místa a jeho atmosféry, pocit z tváří lidí, kteří tam žijí. Prostě jsem cítil, že je to správné místo pro můj příběh, který jsem chtěl vyprávět. Byl jsem tam poprvé na Nový rok, pak v létě - více než rok před tím, než jsme začali natáčet. Jak je vidět ve filmu, prožil jsem tu změnu atmosféry místa za různých ročních období.
NOTEBOOK:
Můžete něco říci k postavě Oroslana, je totiž velmi neobvyklým protagonistou filmu, který není nikdy vidět. Jak vznikl nápad takto vystavět film? Byla jeho postava inspirována někým konkrétním? Co jeho jméno znamená?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Začnu tou poslední částí otázky. Oroslan znamená v maďarštině "lev". Použili jsme slovinské hláskování, jinak by se to psalo se "z". Oroslan je spíše přezdívka než jméno. Co inspirovalo postavu Oroslana? Je to totální skládačka. Každá jeho malá část osobnosti je založena na někom z reálného života. Oroslan je vlastně spousta různých lidí dohromady a nic v něm není vymyšlené.
NOTEBOOK:
Ta postava je tedy složená z osobností různých lidí, které znáte v reálném životě?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Ne tak docela, některé části postavy vycházejí z původního příběhu Zdravko Dušy, když psal o svém skutečném bratrovi. Pak jsem se začal dívat na postavu jinak, když jsem přesunul příběh do Porabje. Pracuji tak, že když film umístím na konkrétní místo, musím nechat tomu místu otevřené dveře. Tak, aby lidé odtamtud mohli do příběhu vstoupit se svými vlastními příběhy a svými vlastními pocity. Pracoval jsem se spoustou vjemů z tohoto regionu, se spoustou lidí odtamtud, kteří zase svůj kraj popisovali po svém. Oroslan je postava, která vznikla kombinací těchto dvou přístupů. Oroslan nikdy neexistoval, ale každá jeho malá část v určitém okamžiku existovala u různých lidí. On je zcela vymyšlená postava a všechno o něm - jak žil, kam chodil, jak vypadal - vlastně nemá smysl.
NOTEBOOK:
Kromě záměrné nepřítomnosti samotného Oroslana je film poskládán stejně neobvyklým způsobem. Rozpadá se víceméně do tří částí. V první ztichne, ve druhé se stává postupně verbálním, aby ve třetím stál téměř na dialozích. Byla tato struktura od začátku jasná nebo se objevila až při úpravách scénáře? A jaký byl vztah mezi scénářem a improvizací při natáčení filmu?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Třídílnou strukturu jsem měl v záměru od začátku. První byla napsána ve scénáři, druhá méně a třetí již vůbec. Jen jsme věděli, že budeme dělat rozhovory s lidmi, kteří budou znát téma rozhovoru.
Co se týká první části filmu - miluji natáčení pracovních procesů. Rád pozoruji, jak lidé pracují, jak něco dělají. Chtěl jsem tou první částí ukázat, jak všechny události po Oroslanově smrti jsou jakýmsi druhem pracovního procesu. Chtěl jsem ukázat, že když někdo umře, tak není moc času na mluvení, protože se musí udělat jedna věc a pak další. Je potřeba vykonat tolik různých činností.
V druhé části jsem se snažil ukázat, jak se tyto skutky pomalu proměňují ve slova a jak tato slova vytvářejí příběh dne Oroslanovy smrti. Snažil jsem se příběh jeho smrti přiblížit podobným příběhům, které se týkaly jiných věcí. Řekněme například tomu, co říká chlap ve filmu, když mluví o fotbale.
NOTEBOOK:
Máte tím namysli, že každý příběh se nutně dotýká jiných?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Ano. Pokud je první část čistě o Oroslanovi, druhá je taková, jako bychom se zrovna my dva zničehonic potkali a povídali si, mluvili o lecčems, řekli si pár anekdot a až v nějakém okamžiku si řekneme, co stalo také Oroslanovi. Ve třetí jsem se snažil vypozorovat a natočit, jak je tento jeden příběh Oroslana filtrován prostřednictvím vzpomínek lidí, kteří jej znali. Chtěl jsem natočit, že je ten jeho příběh vlastně tvořen nesčetnými dalšími příběhy, anekdotami, různými detaily o jeho životě v této komunitě. Udělal jsem to tak, že jsem šel za různými lidmi s tím, jestli by nechtěli mluvit o lidech, které znali. Ve Zdravkově příběhu byl jeho bratr epileptikem a tak jsem se lidí ptal, jestli znali v okolí nějakého epileptika a jaké na něj měli vzpomínky.
NOTEBOOK:
Ta poslední část se zdá být nejvíce spjata s dokumentární filmovou konvencí. Jsou to detailní záběry na promlouvající osoby. Monology, které vedou, jsou velmi přesvědčivé. Můžete mi říci, jak se s nimi spolupracovalo?
MATJAŽ IVANIŠIN:
V celém filmu pracuji s lidmi z regionu. V té první části jsem ale nechtěl, aby sami sebe reprezentovali. Bylo to spíš o jejich přítomnosti tam v tom kraji. O jejich vnitřním životě, jaký byl a který jsem přenesl do situací, kde nebyli sami sebou jako v dokumentárním filmu, ale spíše zahráli fiktivní postavy. Ve třetí části jsem chtěl více pozorovat postavy, jaké jsou ve skutečnosti, a umožnil jsem jim to ukázat. Vždy se rád dívám na někoho, kdo něco popisuje. Celý film Oroslan je o potřebě vyprávět příběh, jak jsou příběhy vyprávěny. A ve třetí části je to už naplno znát. Postavy byly zahrnuty do procesu, a proto každá z nich může být vypravěčem.
NOTEBOOK:
Takže to, o čem mluví, není vymyšleno, ale spíše mluví o tom, co je z jejich vlastní zkušenosti?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Ano, je to kombinace. Předem jsme se domluvili, co řeknou a pak to udělali.
NOTEBOOK:
Film je natočen na 16mm formát, což je neobvyklé. Zvýrazňujete barvy jiným způsobem. Jako byste odkazoval na jiné časy, i když ne všude. Proč jste se rozhodli přistoupit takto k natočení filmu?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Když jsme o tom mluvili s mým kameramanem, bylo hned jasné, že nechceme, aby to vypadalo jako retro. Chtěli jsme však ztížit identifikaci filmu v čase. Chtěli jsme také vytvořit určitý odstup od věcí, které zachycujeme. Tato obrazová metoda koresponduje s tím, jak byl vystavěn původní příběh. Moc jsem chtěl v příběhu věci oddělovat. Pracoval jsem metodou redukce, abstrakce, kondenzace. Že jsme točili na 16mm formát, bylo jen součástí tohoto přístupu. Když točíte film na 16mm formát, evidentně spotřebujete míň materiálu a musíte oddělovat. Taky jsme si mysleli, že to bude pro film lepší, když budeme snímat věci z malé vzdálenosti. V použití toho materiálu nešlo o nic romantického nebo nostalgického.
NOTEBOOK:
Ve své filmové tvorbě jste vždy plynule přecházel mezi hraným a dokumentárním filmem. Proč to tak je? Jak obecně tyto filmové kategorie chápete?
MATJAŽ IVANIŠIN:
Pro mne to není až tak důležité. Ve svém dalším projektu se budu trochu více pohybovat směrem k hranému filmu. Chci ale začít dokumentárními situacemi, které budou transformovány nebo smíchány s fabulovaným příběhem. Miluji vytváření umělých příběhů, ale tak, že dokumentárně zachycený život do nich vstupuje jako jejich součást. Myslím si, že tato konstrukce je způsob, jak se přiblížit divákovi. Nejde mi jen o pozorování toho, jak věci fungují a předstírání, že zachycuji realitu. Spíše mi jde o reprezentaci a rekonstrukci věcí samých tak, aby je publikum mohlo vnímat jako něco, co je blízké jejich vlastním pocitům nebo zkušenostem. Vždy jsem měl pocit, že realita je pro mne příliš složitá, když ji budu ukazovat jaká je, bez jakékoli změny nebo abstrakce.
Rád dělám své filmy tak, aby do nich mohlo vstoupit něco z místa, kde natáčím, aby do nich také vstoupilo něco z lidí, kteří tam žijí, aby tam bylo kus skutečného života. A vždy naslouchám věcem, které jdou kolem mě, když natáčíme. Snažím se mít otevřené dveře pro takové neplánované věci, či chcete-li chyby. Ponechat věci náhodě, je pro mé filmy nezbytné.
Zdroj: rozhovor James Latttimer, zveřejněno 12. února 2020, web MUBI.com
Přeložil: Milan Kostelník