Na čí straně bojoval váš dědeček?

Rozhovor s režisérem filmu "Básník, který málem zabil Hitlera" aka "Narodni heroj Ljiljan Vidić" Ivanem-Goranem Vitezem

Otázky: Jiří Fiala, Branka Čačković a Milan Kostelník

Ivan-Goran Vitez
Ivan-Goran Vitez
Co pro vás bylo rozhodujícím impulsem pro natočení nekonvenční komedie Básník, který málem zabil Hitlera, která si dělá legraci z jugoslávské, resp. z chorvatské minulosti?

Hlavním impulsem byla skutečnost, že v druhém desetiletí 21. století se občané Chorvatska stále dohadují o tom, na čí straně bojoval něčí dědeček během 2. světové války, a která strana měla v tom historickém okamžiku chorvatských dějin vlastně pravdu. Je absurdní, že ani dnes nejsou lidé schopní akceptovat rozhodnutí svých předků a z toho vychází styl filmu a způsob, jakým přistupujeme k tomuto tématu.

Hlavním hrdinou filmu je naivní básník Ljijan Vidić. Má tato postava nějaký historický předobraz?

Tato postava není skutečná, je to spíš jedna dost typická archetypální literární postava z chorvatské literatury. Mladý naivní intelektuál, který se dostane do zajetí víru doby a potkává se s klíčovými body naší hrdinné historie.

Chorvatská kinematografie, stejně jako kinematografie ostatních zemí bývalé Jugoslávie, samozřejmě navazuje na kinematografii jugoslávskou, která ještě do konce 80. let minulého století hojně zpracovávala téma 2. světové války a protifašistického odboje. Zdálo se, že zájem o toto téma přebila válka v 90. letech a ono se již vyčerpalo. Pak jste ale přišel vy s filmem, který se k němu po mnohaleté odmlce vrací a je z toho v Chorvatsku komerční hit. Myslíte, že úspěchu filmu napomohlo to, že navazuje na komediální filmy, jako byl třeba Baletićův Balkan Expres? A že se divákům prostě začalo stýskat po "partyzánských filmech"?

Tady odkazuji na první odpověď - vypadá to, jako by chorvatští diváci po celou dobu nepřemýšleli o ničem jinem, než o partyzánských filmech, buď jako o něčem, co jim chybělo, anebo o něčem, co potřebuje historickou revizi. Scénárista Zoran Lazić a já jsme v období našeho dětství zhlédli velké množství filmů zmíněného partyzánského žánru, takže jsme velice dobře obeznámení se všemi jeho motivy a šablonami, ale určitě jsme neměli v úmyslu natočit partyzánský film. Chtěli jsme udělat spíše film o současnosti. Současnost jsme pouze navlékli do partyzánského kostýmu, abychom co nejvíc zdůraznili výše popsaný absurdus, kdy hodně našich spoluobčanů pořád není schopno získat odstup od Druhé světové války.

Tím, že jste svůj film obohatil mnoha motivy ze současnosti, se vám otevřela možnost ukázat grotesknost dnešní konzumní společnosti a její mediální závislost. Pod zástěrkou bláznivé komedie se tak vlastně vyjadřujete i k celkem ožehavým tématům. Chtěl jste tímto filmem diváky hlavně pobavit, nebo je přivést k zamyšlení?

Mým cílem jsou vždy tři věcí: diváky pobavit, poučit a přinutit je, aby se zamysleli. Ambicí tohoto filmu od začátku bylo vyvolat diskusi ne tolik o filmu samotném, nýbrž o čase, ve kterém byl natočen. Napadlo nás, že kromě poskytnutí veselé zábavy diváky pobídneme k přemýšlení naší o současnosti a o tom v co se, vědomě nebo nevědomě, zase měníme. Jsem přesvědčený, že smích může léčit a zároveň je to výborný katalyzátor změny k lepšímu. Když je ve filmu například scéna, ve které se partyzáni schovávají před kolaboranty a ustašovci v německém obchodním centru, kde je nad vchodem napsáno "KAUFEN MACHT FREI". Kromě toho, že by to mělo být směšné, mělo by to mít i další význam. Nebo scéna, ve které mládež křičí před vchodem do místa hudební soutěže, zatímco se za rohem odehrává jeden z leitmotivů filmu. Ve filmu je spousta takového vedlejšího pomrkávání na publikum.

Dělat si legraci z Němců a četniků, to už jsme viděli ve spoustě jugoslávských filmů. Vy si ale děláte legraci úplně ze všech. Z Tita a partyzánského odboje, z chorvatského nacistického vůdce Ante Paveliće a z ustašovců i z několika dalších postav chorvatské historie. Setkal jste se s nějakými negativními reakcemi na film a na způsob, jak pracuje s historickými tématy?

Reakce, ve kterou jsem osobně doufal - pochopení a přijetí absurdity jak doby, ve které žijeme, tak různých válečných situací - v mainstreamových médiích částečně chyběla. Ukázalo se, že jsou někteří lidé příliš ideologicky zažraní. Proto nejsou schopni přijmout skutečnost, že si někdo z "jejich strany" dělá legraci, a to i bez ohledu na fakt, že stejným způsobem přistupuje i k "druhé straně". Ale jedna z myšlenek filmu bylo také ukázat, že ve válce není nikdo nevinný. Dokonce i ti, kteří do ní šli kvůli ideálům, se v ní postupem času zkazí. Není prostě možné vrátit se z války s čistým štítem. Ani v případě Druhé světové války, ve které bylo na první pohled úplně jasné, kdo je good, a kdo bad guy. V konkrétních situacích byly věci přeci jen poněkud zamlžené. To je samozřejmé, ale říkám, že právě kvůli tomu není třeba od toho faktu utíkat.

Byl film i v kinech ostatních států bývalé Jugoslávie? Pokud ano, jaké byly reakce?

Tady je důležitější otázkou, kolik peněz jsou připraveni investovat distributoři do kampaně na film, který není americký. Film byl v srbských kinech, a pokud vím, diváci, kteří ho viděli, byli s filmem spokojení. Ale jejich počet je daleko menší, než počet diváků filmu "Warcraft", který právě běžel v srbských kinech.

Myslíte si, že film může úplně pochopit i mladší generace? Generace, které nezažily Jugoslávii a nemají zkušenost s patetikou lidového osvobozeneckého boje?

Jsem přesvědčený, že ano. Film je svým pojetím stejně bližší mladším generacím a snaží se jim vysvětlit, jaký vztah by vlastně měli zaujmout vůči rétorice, kterou se jim snaží vnutit starší generace. Myslím si, že je pro mladé generace velmi zdravé vidět konflikt mezi partyzány a ustašovci zobrazený právě tímto způsobem.

Chystáte nějakou další komedii podobného vyznění nebo pracujete na něčem zcela jiném?

Na konci roku začnu natáčet film "Dopunska nastava" o krizi kolem rukojmích na základní škole. Bude to satirický thriller, tón vyprávění bude dost jiný než v "Básníkovi", ale myšlenky, které chci sdělit, budou podobné.

Překlad: Branka Čačković