Válka otevřela mnohé otázky identity a etiky

Rozhovor Jiřího Fialy s režisérem a scénáristou filmu ...a dělo bylo ještě žhavé

 Slobodanem Skerlićem

Film "...a dělo bylo ještě žhavé" se vrací v čase o více než dvacet let zpět. Do obklíčeného a ostřelovaného Sarajeva na přelomu roku 1992 a 1993. Jak dlouho ve vás uzrávala myšlenka na natočení filmu, který se bude odehrávat během války, jež provázela rozpad Jugoslávie?

Ta válka, které se Srbsko údajně neúčastnilo, ale zanechalo a přineslo tolik mrtvých, zmrzačených a zraněných, v mnohém poznamenala i můj život. Naštěstí ne přímo, ale bezprostředně otevřela mnohé otázky etiky a identity. A tak myšlenka, že bych natočil film o těchto otázkách, vlastně neuzrávala, ale již tady byla. Vyčkávala uvnitř a nahlodávala mne a žádala, abych ji vyjádřil.

Film je natočen podle stejnojmenného románu Vladimira Kecmanoviće, který dodnes vyvolává mnohé kontroverze. Proč jste si vybral právě tuto předlohu?

Byl to návrh producenta filmu (Tihomira Staniće, pozn. editora). Předložil mi příběh o traumatizovaném chlapci, který zůstal bez nikoho a ničeho. Péči o něj převzala sousedka, čímž se, svým způsobem, stala jeho náhradní matkou. Shledal jsem jej vzrušujícím. Když jsem se zabýval tímto dynamickým vztahem, zjistil jsem, že se mohu vyslovit přesně k těm tématům, která mne znepokojovala: ke vztahu mezi identitou a lidskostí, k dopadu traumatu na tento vztah, odhalit válku jako půdu pro vznik zločinců a podfukářů...

Vladimir Kecmanović se podílel také na první verzi scénáře. Film jste ale nakonec natočil podle vlastního scénáře. Čím se váš film liší od původní románové předlohy?

Povaha filmu a románu jako prostředku komunikace je zcela odlišná. Již dávno bylo zjištěno, že si různí čtenáři četbu zcela rozdílně vizualizují. Kecmanovićův scénář byl podle mého názoru příliš literární a děj umístil mezi stereotypní představitele etnicity. Já jsem se zaměřil na vztah chlapce a sousedky.

Nedávno jsem dělal, u příležitosti distribuční premiéry válečného filmu Turné, rozhovor s Goranam Markovićem. On mi řekl, že pro něj bylo natáčení tohoto filmu terapií traumat, které mu způsobila válka v 90. letech. Jak jste se cítil vy, když jste po dvaceti letech před kamerou oživoval tehdejší události?

Nejsem si jistý, zdali jsem vůbec nějaké své trauma zcela vyléčil. Ale přinejmenším jsem si je opět vybavil. Klíčovým pocitem, který jsem měl během práce na tomto filmu, byla zvýšená odpovědnost. I když jsem to takto nezamýšlel, je tento film chtě nechtě chápán jako nějaký druh rekonstrukce obléhání Sarajeva, se kterým já nemám bezprostřední zkušenost, ocitl jsem se proto v trochu nepříjemné situaci. Nechtěl jsem účastníkům této události ukazovat, jak jim bylo. Obava, abych neurazil něčí autentické vzpomínky, byl tedy můj prvořadý pocit.

Když jsem film viděl, vzpomněl jsem si hned na snímek Dokonalý kruh Ademira Kenoviće, ve kterém mají hlavní roli dva sirotci a obléhané Sarajevo. Dá se říct, že oproti vám měl Kenović úlohu svým způsobem usnadněnou. Natáčel totiž v Sarajevu, nedlouho po uzavření příměří a stopy nedávné války byly ve městě ještě všudypřítomné. Vy jste musel prostředí válkou sužovaného města znova uměle vytvořit...

Nejsem si jistý, že to pro Ademira bylo snazší. Možná technologicky jednodušší, pokud jde o scénografické rekonstrukce, ale skutečné autorské problémy jsou skryty v estetice a etice. Tady jsme začínali oba od začátku.

Většinu scén jste natáčel ve městě Dubica. Proč jste nenatáčel v Sarajevu?

Natáčeli jsme i v Sarajevu. S rozhodnutím, že se film bude natáčet zejména v Dubici, přišla produkce. Dostupnost jednotlivých objektů a logistickou pomoc je totiž mnohem snazší zařídit v malém městě. Zejména, když se v tomto malém městě, v tomto případě v Dubici, nachází i sídlo produkční společnosti.

Váš film se dočkal dobrého přijetí na několika festivalech, kde získal několik prestižních ocenění. S jakými reakcemi na svůj film jste se setkal v Srbsku a v Bosně?

Film byl dobře přijat publikem v Srbsku i v Bosně. Některé negativní reakce pocházely zejména od lidí, kteří film ani neviděli, ale posuzovali jej na základě Kecmanovićovy nacionalistické pověsti.

Nyní vstupuje film do české distribuce. Myslíte, že je jeho sdělení natolik univerzální, aby zaujal i publikum, které o válce v Bosně mnoho neví?

Tento film není o etnické příslušnosti, ani není rekonstrukcí událostí během obléhání Sarajeva. Je to film o lidskosti, o výzvách, které se staví před ni, o válce jako o druhu šílenství, které je pramenem těchto výzev. Pro pochopení filmu není potřebná znalost historie, zeměpisu, politiky.... A tak věřím, že se českému publiku bude líbit.

Kromě snímku "...a dělo bylo ještě žhavé" jste v poslední době točil také seriály pro televizi. Připravujete nějaký nový celovečerní film?

Připravuji. Vždy připravuji. Jediné, co mne brzdí, jsou problémy se sestavováním filmových rozpočtů...