Natočil jsem film o společnosti,

ve které je hnací silou strach,

říká v rozhovoru s Jiřím Fialou slovinský režisér Damjan Kozole

Do české distribuce vstoupily 20. října, díky distribuční společnosti Balkanfilm, společně dva vaše filmy. Nejnovější Noční život a o 8 let starší film Navždy. Co tyto snímky spojuje a čím se naopak liší?

Oba filmy se odehrávají během jediné noci, v obou jsou hlavními hrdinkami ženy, které vědí, že zítra ráno bude jejich život jiný než byl do té noci. Navždy je intenzivní psychologické drama jednoho páru. Vše, co se mezi partnery odehraje, zůstane mezi nimi. Oproti tomu žena v Nočním životě čelí skutečnosti, že se vše, co se té noci stalo, dostane ráno na veřejnost a zničí jí a jejímu manželovi pověst a možná celý život.

Damjan Kozole (foto: Goran Antley)
Damjan Kozole (foto: Goran Antley)


Film Navždy jste natáčel v době, kdy se ve Slovinsku řešila otázka, do jaké míry má stát podporovat domácí film. Můžete popsat okolnosti vzniku tohoto snímku?

Bylo to v roce 2007, kdy se ve Slovinsku chopila moci pravice, která měla utkvělou představu, že jsou všichni režiséři v mé zemi levičáci či přímo komunisti. A protože nám už nemohli zakázat natáčet filmy, přestali je alespoň na dva roky finančně podporovat. Film Navždy vznikl právě v tomto období jako protest a důkaz, že lze natočit film navzdory politikům. Všechno proběhlo velmi rychle. Scénář jsem napsal za sedm dnů, natáčení proběhlo v mém bytě také během sedmi dnů a sestříhán byl rovněž během sedmi dnů. Nepočítám-li jídlo a postprodukci, byl film natočen v podstatě zadarmo. Jeho premiéra proběhla v r. 2008 na festivalu v Rotterdamu.


Film reflektuje téma skrytého domácího násilí. Nepředstavuje ale úplně typickou situaci. Ústřední dvojice postav je dobře situovaný pár tvořený vzdělanými lidmi. Proč jste zvolil právě takovou dvojici?

Existuje takové klišé, že se domácí násilí odehrává mezi sociálně slabšími. Já jsem chtěl ukázat, že je násilí, ať už psychické nebo fyzické, přítomno i tam, kde ho nejméně čekáte, mezi lidmi, kteří žijí na první pohled ideální život. Na druhou stranu lze tento film chápat také jako metaforu vztahu politiky k umění a kinematografii: pokud se nebudeš chovat tak, jak si přeju, pokud se nepodvolíš, udělám vše, abych tě zničil, protože mám tu moc, mohu ti zrušit financování, mohu vše... Myslím, že mluvíme o stále velmi aktuálních věcech, že?


Přestože je Noční život komorním dramatem manželky známého právníka, kterého přivezli do nemocnice v kritickém stavu, lze v něm objevit celou řadu témat a myšlenek. Co je podle vás jeho hlavním tématem?

Noční život je svého druhu anti-kriminální film o lidech a o strachu z, jak tomu říká Jonathan Franzen, "ultimativně nezodpovědných médií". Noční život se navenek tváří jako policejní film, nicméně nejde o vyšetřování, nýbrž o ženu, která tomu vyšetřování čelí. Film se dotýká základních otázek současné evropské společnosti, jako jsou důvěra, etika, pokrytectví, korupce. Je to film o společnosti, ve které je hnací silou strach. Nenabízí jednoduchá řešení, mluví o tom, jak jsou naše životy křehké a všechno se vším propojené. Mluví o společnosti, ve které se nikdy nic úplně neobjasní.


Film Noční život byl inspirován velkou mediální kauzou, která před časem po mnoho měsíců plnila stránky slovinských novin. Můžete prozradit českým divákům, kterým "aféra bulmastif" nic neříká, co se tehdy ve Slovinsku dělo?

V únoru roku 2010 jsem byl v zahraničí a tam jsem si na internetu přečetl, že v Lublani, poblíž místa, kde bydlím, tři bulmastifové roztrhali svého majitele, který pak zemřel. Známého lékaře objevili nahého na zasněženém dvoře plném krve a vedle mrtvoly se nacházelo obrovské dřevěné dildo, umělý penis. Tragické úmrtí spustilo aféru, která ani po letech neutichla, ještě dnes je ve vzduchu. Komentáře na internetu byly divoké, krvežíznivé, tisíce lidí glosovali články. Země se rozdělila na ty, kteří jsou i dnes přesvědčení, že dekadentní elita navštěvovala v garáži orgie se psy, a na menší část, která obhajovala zachování důstojnosti zesnulého a právo na soukromí. Jako obvykle - případ nebyl nikdy objasněn. Sledoval jsem to šílenství a přemýšlel, zda je horší být roztrhán psy nebo lidmi. To byl výchozí bod filmu.


Myslím si, že Noční život funguje výborně i bez znalosti tohoto pozadí. Přesto mám dojem, že když jsem se po jeho zhlédnutí dozvěděl, co bylo vaší počáteční inspirací, více jsem docenil způsob, jakým jste ve filmu k tématu přistoupil. Nepřemýšlel jste o tom, vybavit film pro zahraniční publikum nějakým vysvětlujícím textem?

Bylo tam velké dilema, jak bude publikum na film reagovat. Zvláštní otázkou pak bylo, jak bude na film reagovat zahraniční publikum, které o skandálu nic neví a nebude vědět, k čemu se příběh vztahuje. Navíc film na svém konci nenabízí katarzi. Můj důvod k takovému rozhodnutí byl jednoduchý: po filmech vždy požadujeme, abychom věděli více než v reálném životě. Požadujeme logiku, motivaci postav, chceme vědět, kdo si co myslí. Ve skutečném životě nevíme, ani co si myslí někdo, kdo se nám dívá do očí a poslouchá nás. O nikom v tomto filmu nevíme, co si myslí. Stručně: bylo velkou otázkou, jak bude film fungovat. Proto znamenala premiéra v Karlových Varech velkou úlevou, publikum film přijalo výborně a poznalo v něm univerzální příběh, kterému je možné rozumět bez znalosti pozadí.


Noční život byl oceněn na loňském MFF Karlovy Vary cenou za nejlepší režii. Podle reakcí filmových fanoušků na filmových serverech nebylo ale přijetí filmu jednoznačně pozitivní. Získal tak ihned po udělení ceny pověst kontroverzního filmu, který diváky rozděluje na ty, kteří jej vynáší do nebe, a na ty, kteří jej zavrhují. Předpokládal jste, že bude takto rozdělovat publikum?

Mám rád polemické filmy, které mají odvahu provokovat a riskovat, že je rozcupují. Uvědomuju si, že jsem nenatočil film pro nejširší dav, nýbrž dost náročný a bolestivý rentgenový obraz jedné situace. Moje filmy obvykle rozdělují diváky a kritiky a přijde mi to úplně v pořádku. Nedělám filmy proto, aby mě lidé měli rádi, nýbrž proto, že chci, aby příběhy otevíraly otázky, které jsou často nepříjemné. Každopádně ocenění z Karlových Varů dalo filmu jistou důvěryhodnost. Bez něho by útoky na film byly určitě silnější.


Kromě hraných filmů točíte i filmy dokumentární. Můžete nám říct něco o tématech, která vás přitahují v této oblasti vaší práce a jak se ta témata liší od témat hraných filmů?

Moje dokumenty se zabývají buď současným uměním, nebo sociálními tématy jako např. film Dlouhé prázdniny (Dolge počitnice) - to je film o lidech, které Slovinsko v r. 1991 smazalo ze všech evidencí a oni se stali tzv. "smazanými". Natočil jsem několik dokumentů se známými umělci, jedním z nich je film o Ulayovi, proslulému fotografovi a performerovi, bývalém partnerovi Mariny Abramović. Byl jsem s ním, když onemocněl rakovinou, cestovali jsme spolu do Berlína, Amsterodamu a New Yorku, aby se rozloučil se svými přáteli a s Marinou. Byl to epický rozlučkový ceremoniál, který nakonec dopadl tak, že někteří z jeho kamarádů už dnes nejsou mezi námi, ale Ulay se po roce uzdravil. Film má prostě někdy terapeutický účinek.