Náš každodenní příběh

Rodina Suišićova žila léta stereotypním životem a její členové se postupně stále více vzájemně odcizovali. Najednou se ale v jejich životě stane několik událostí, díky kterým pochopí, jak moc je pro ně rodina důležitá.

Ines Tanović filmem Náš každodenní příběh ve svých 51 letech debutovala na poli celovečerního hraného filmu. Jak sama říká, chtěla natočit film o skutečném životě, a to se ji podařilo náramně. Film zobrazuje život takový, jaký je, což v bosenské kinematografii není nic výjimečné, přesto se z ní něčím hodně vymyká. V centru pozornosti je zde totiž rodina, náležející k městské střední třídě, na první pohled fungující a zabezpečená. Pokud budete podrobně zkoumat bosenské filmy, natočené do roku premiéry tohoto snímku, obdobný film pravděpodobně nenajdete. Pokud se bosenští filmaři neobraceli do minulosti (zejména k válce, která Bosnu v devadesátých letech postihla zdaleka nejvíc ze všech jugoslávských republik) a natáčeli filmy ze současnosti, tak se soustředili hlavně na lidi z nižších sociálních vrstev či přímo z okraje společnosti. Ines Tanović říká, že film poskládala ze střípků příběhů, které prožila, případně se staly v jejím okolí. Říká, že dialogy nenapsala ona, ale život.

Ines Tanović

Absolvovala obor dramaturgie na Akademii múzických umění v Sarajevu. Od roku 1996 pracovala pro bosenskou televizi jako střihačka a režisérka. Do povídkového filmu Made In Sarajevo (1998) přispěla krátkým dokumentem Syndrom (Sindrome) o dvou teenagerech, kteří se po návštěvě diskotéky dopustí v tramvaji násilného trestného činu. Další soubor krátkých filmů Neke druge priće (Nějaké jiné příběhy, festivalový název Some Other Stories, 2010) zahrnoval krátké filmy režisérek z bývalých jugoslávských republik, které pojí téma mateřství. Ines Tanović do filmu příspěla mikropříběhem o chudém sarajevském manželském páru, který zjistí, že milenka jejich syna je těhotná.

Následovala řada krátkých dokumentů, z nichž uveďme alespoň dva nejvýznamnější: Společně s Danisem Tanovićem (nejsou nijak spřízněni) natočila film Jeden den na Drině (Jedan dan na Drini, 2011). Dokument zachycuje jeden letní den v Sarajevu, kdy se na dně přehrady Perucac začnou objevovat lidské ostatky. Práce týmu expertů na identifikaci těl blokují představitelé Republiky srbské, kteří chtějí přehradu zaplavit a skrýt tak zločiny minulosti. Film Ghetto 59 (Geto 59, 2014) zachycuje jeden den v životě válečných uprchlíků ve středisku Jezevci, které existovalo ještě dvacet let po válce v Bosně.

Na poli celovečerního hraného filmu režisérka debutovala filmem Náš každodenní příběh (Naša svakodevna priča, 2015). Tento film považuje režisérka za vyvrcholení témat, které akcentovala ve svých dosavadních krátkometrážních projektech. Film zobrazuje mikrosvět rodiny, do nějž vstupují politické a hospodářské problémy země, aby její členy sjednotila smrtelná nemoc. Film byl s úspěchem uveden na řadě mezinárodních festivalů.

Rodinným dramatem je i její druhý celovečerní film Syn (Sin, 2019). Ukazuje citové zmatky dospívajícího chlapce, který se nedokáže smířit, že je adoptovaný a cítí se v rodině po narození nevlastního bratra odstrčeně. Přes veškerou snahu rodičů utíká do světa drog a kriminality.