110 LET MAKEDONSKÉ KINEMATOGRAFIE

Jiří Fiala (2015)

Počátky makedonské kinematografie

Přestože v mnoha jiných odvětvích měla Makedonie za Evropou značné zpoždění, dá se s trochou nadsázky říci, že v kinematografii se řadí spíše k průkopnickým zemím. V roce 1905, tedy pouhých 10 let po první veřejné projekci bratři Lumierů, začínají v Bitole své krátké dokumentární filmy natáčet bratři Janaki a Milton Manakiové. Z tohoto roku pochází jejich jedno až dvouminutové záznamy Baba Despina (Babička Despina), Domašna rabota (Domácí práce) a Učilište na otvoren prostor (Škola pod širým nebem). V dokumentaristice pokračují Manakiové až do 40. let. Jejich práce je nedocenitelná především pro historiky, protože svým kinematografem, kamerou a fotoaparátem (provozovali v Bitole též fotografický ateliér) zachytili nejednu významnou událost a osoby, které utvářely dějiny makedonského národa v době Illindenského povstání, balkánských válek, v 1. světové válce či v čase, kdy bylo území Makedonie rozděleno mezi Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Bulharsko a Řecko.

Kinematografie v Socialistické republice Makedonie

Jestliže můžeme tvrdit, že Makedonie díky bratrům Manakiovým nepropásla počátky kinematografie, tak musíme ve stejné větě dodat, že trvalo takřka celé půlstoletí, než se našli jejich následovníci. O moderní kinematografii můžeme hovořit až s připojením Makedonie k socialistické Jugoslávii, v rámci které existovala jako jedna z šesti republik až do roku 1991. Důležitým milníkem pro makedonskou kinematografii je rok 1947, kdy vzniklo první filmové studio na území Makedonie. Neslo nejprve název Filmsko Skopje, který se později změnil na Vardar film (resp. nově vzniklý Vardar film se po krátkém čase, kdy existoval paralelně, s tímto studiem spojil). Toto studio se zabývalo ve svých počátcích zejména dokumentaristikou, když připravovalo materiály pro Filmski pregled. Protože se v rámci Vsetínského filmového maratonu zaměřujeme na hraný film, je makedonský dokumentární film tématem nad rámec tohoto textu. Dále se tedy budu věnovat výhradně celovečerním hraným filmům.

50. léta - první hrané filmy

Na pole hraného filmu se odvážilo studio Vardar poprvé v roce 1952, když v jeho produkci natočil režisér Vojislav Nanović podle scénáře Vlada Maleskiho film Frošina. Odstartoval tak trend natáčení filmů z makedonské národní historie s důrazem na boj Makedonců za svobodu trvající v podstatě do dnešních dnů. Další hraný film - válečné drama z makedonských hor Volča noć (Noc vlků) realizoval Vardar film v roce 1955. Režíroval jej původem slovinský režisér France Štiglic, který je podepsán také pod režií prvního makedonského krimi Viza na zloto (Vízum zla) z roku 1959.

V padesátých letech vyprodukoval Vardar film celkem 7 filmů. Z roku 1957 je sociální drama Maliot čovek (Malý člověk) režírované Žikou Čukulićem. Děj filmu Mis Ston (Slečna Stoneová) o únosu americké protestantské misionářky Vnitromakedonskou revoluční organizací významného srbského režiséra Živorada Žiky Mitroviće z roku 1958 se odehrává na počátku 20. století a je prvním barevným hraným makedonským filmem. Nejplodnějším rokem 6. dekády v makedonské kinematografii byl rok 1959, ve kterém uvedl Vardar film 3 celovečerní filmy. Kromě již zmíněného filmu Viza na zloto ještě psychologické drama Tri Ane (Tři Any) režírované Brankem Bauerem a v koprodukci s italským studiem Hesperia film výpravné historické drama Dubrovski.

V padesátých letech trpěla makedonská kinematografie nedostatkem vlastních filmařů. Není náhodou, že režii většiny raných snímků svěřil Vardar film zkušenějším filmařům z jiných jugoslávských republik (Chorvat Branko Bauer, Slovinec France Štiglic, Srbové Živorad Mitrović, Vojislav Nanovć a Žika Ćukulić). Je jisté, že i díky nim získalo studio potřebné zkušenosti a sebevědomí. A je potřeba podotknout, že výběrem témat přispívalo studio Vardar k utváření širokého povědomí o makedonské identitě. Z tohoto pohledu asi není podstatné, že většinu průkopnických makedonských snímků nerežírovali Makedonci.

60. léta - boj za svobodu makedonského národa ve filmu pokračuje

V roce 1961 se pod křídla Vardar filmu uchýlil znova Žika Mitrović, když realizoval film Soluňskite atentatori (Soluňští atentátníci) o skupině mladých makedonských anarchistů, kteří v roce 1903 provedli sérii atentátů s cílem upoutat pozornost na makedonskou otázku. Téhož roku spatřila světlo světa první makedonská komedie Mirno leto (Klidné léto) režiséra Dimitra Osmanliho.

V roce 1964 natočili režiséři Ljubiša Georgievski a Miomir Stamenković drama Pod isto nebo (Pod jedním nebem). Jeho děj se odehrává těsně po kapitulaci Itálie, kdy moc v jednom západomakedonském městě přebírají balisti (Balli Kombëtar nacionalistické a antikomunistické hnutí odporu, které se postavilo za uchování velké Albánie v hranicích, které stát získal po obsazení Jugoslávie vojsky Osy).

V roce 1965 debutoval celovečerním historickým filmem Denovi na iskušenie (Dny pokušení) Branko Gapo Ivanovski. S nad-hledem nezatíženým národní hrdostí se v něm zabývá obdobím po 1. světové válce a emigrací bojovníků za samostatnost Makedonie do Bulharska. Poukazuje na to, že tito bojovníci v emigraci mnohdy zabředli do mocenských půtek a jejich akce prezentované jako boj za svobodu makedonského národa lze v mnoha případech označit slovem terorismus.

Válečné drama Do pobetata i po nea (Do vítězství a po něm) Žiky Mitroviće z roku 1966 se odehrává v závěru 2. světové války a těsně po ní. Řeší ošemetné otázky viny a neviny. Kdo je kolaborant a kdo nikoliv.

Z makedonské kinematografie 60. let se naprosto vymyká snímek Kade po doždot (Pokud zaprší) Vladana Sliepčeviće z roku 1967. Snímek, který nezapře inspiraci všemožnými "novými vlnami" je ostrou satirou, beroucí si na mušku nově zbohatlou vrstvu stranických funkcionářů, kteří sice žijí v relativním luxusu, smysl života jim však uniká. Proti nim se bouří mladá generace, ovšem ani v jejich nihilistickém postoji nelze nalézt vyšší smysl.

Makedonska krvava svadba (Makedonská krvavá svatba) z roku 1967 je pojmenovaná velmi věcně. Režisér Trajče Popov nás zavádí do 2. poloviny 19. století, kdy je moc nad venkovským obyvatelstvem Makedonie stále pevně v rukou místních begů představitelů Osmanské říše. Když vesničané vystrojí navzdory begovým plánům krásné dívce Cvetě svatbu, zahrávají si s ohněm. Z téhož roku je také film Dimitra Osmanliho Memento natočený v zemětřesením zničeném hlavním městě Makedonie Skopji.

Planinata na gnevot (Hory hněvu) Ljubiši Georgievského z roku 1968 se odehrává na makedonském venkově těsně po 2. světové válce. Kolektivizace zde neprobíhá dle plánu. Sedláci se nechtějí vzdát svého majetku. Na podobné téma bylo v Jugoslávii natočeno více filmů, ale tento patří rozhodně mezi nejoriginálnější. Příběh je rámován různými křesťanskými obřady, které se mísí s podivnými pohanskými rituály. Bizarnost snímku umocňuje doprovodná hudební kakofonie a nevšední kamera. Hned o rok později se do podobné látky pustil také Branko Gapo Ivanovski ve filmu Vreme bez vojna (Čas bez války). Na rozdíl od Georgievského se soustředil spíše na důsledky zpackané kolektivizace a na marnou snahu hlavního hrdiny porazit systém.

V roce 1969 převedl Ljubiša Georgievski na plátno jeden z nejdůležitějších momentů makedonské historie. Filmem Republikata vo plamen (Republika v plamenech) reflektuje tzv. Illindenské povstání z roku 1903 a vytvoření Kruševské republiky, která byla (byť trvala pouhých 10 dnů) první republikou na Balkáně.

70. léta - válečná dramata i makedonská současnost

Ljubiša Georgievski byl nejplodnějším makedonským režisérem přelomu 60. a 70. let. Jeho následující snímek Cenata na gradot (Cena města) se vrací k posledním dnům 2. světové války do Ochridu, jehož obyvatele zachrání skutečnost, že se německý velitel okupační armády zamiluje do místní dívky.

Pozoruhodnou sondou do života malé obce v makedonských horách je film Žed (Žízeň) Dimitra Osmanliho z roku 1971. Ve vesnici je převaha žen, protože většina mužů odešla do ciziny za prací. Navíc je zde značný problém s ne-dostatkem vody. Od návratu mužů ženy očekávají mnoho, očekávání je však často nereálné.

Další válečný film Makedonski del od peklot (Makedonská část pekla) natočil v roce 1971 Chorvat Vatroslav Mimica. Inspiroval se skutečnou událostí z přelomu roku 1942 a 1943, kdy se bulharští okupanti snažili v okolí Bitoly chytit legendárního revolucionáře Todora Angelova.

Z téhož roku je vězeňské drama Crno seme (Černé sémě) Kirila Cenevského. Etničtí Makedonci v řecké královské armádě jsou během občanské války v Řecku obviněni, že jsou komunisty a nepřáteli království. Jsou internováni ve vězeňském táboře na pustém ostrově a zde brutálním způsobem nuceni k slibu věrnosti králi. Crno seme je prvním makedonským filmem, který se stal jugoslávským kandidátem na Oscara.

Ve filmu Istrel (Výstřel) z roku 1972 nás zavádí Branko Gapo Ivanovski do Skopje, která je v roce 1942 pod nadvládou bulharských okupantů. Zaměřuje se na represe vůči studentům, jenž se vzbouřili proti bulharskému řediteli gymnázia a na komunistický odboj ve městě organizovaný právě zejména studenty.

Psychologické drama Tatko (Tatínek) Kole Angelovského z roku 1973 rozvíjí podobný motiv, jako Osmanliho Žed jak se žije ženě na vsi bez manžela. V případě tohoto filmu odchází manžel mladé maminky do armády a ona zůstává ve mlýně s mladíkovým otcem okouzleným její krásou.

Do nejhlubší minulosti se noří v roce 1975 Kiril Cenevski filmem Jad (Utrpení). Vypráví příběh dvou slovanských bratří odehrávající se v 11. století kdesi v Byzantské říši. Podařilo se mu natočit velmi syrový a autenticky působící snímek v mnoha ohledech srovnatelný třeba s Tarkovského Andrejem Rublevem či Vláčilovou Markétou Lazarovou. Na tehdejší dobu a místo se jednalo o poměrně nákladný projekt, který studio Vardar na dva roky finančně vyčerpal.

Do historie (i když ne tak vzdálené jako o rok dříve Cenevski) se v roce 1977 vrací filmem Najdolgiot pat (Nejdelší cesta) i Branko Gapo Ivanovski. Sleduje osudy několika makedonských zajatců, které vede po potlačení Illindenského povstání skupina tureckých vojáků do tureckého vězení.

Do zcela jiného žánru patří film Ispravi se, Delfina (Drž se, Delfíno) Aleksandara Djurćinova z roku 1977. Zavádí nás do oblasti vrcholového sportu, konkrétně plavání.

Film Presuda (Rozsudek) z roku 1977 Trajče Popova je v rámci jugoslávské kinematografie výjimečný tím, že řeší otázku zneužití moci politického komisaře mezi partyzány.

80. léta

Na další makedonské hrané celovečerní filmy si museli diváci počkat až do roku Titovy smrti (1980). Tehdy přichází Branko Gapo Ivanovski s dramatem Vreme vodi (Čas vody) o osudech obyvatel dvou horských obcí, kteří spolu po desetiletí bojují o vodu z horského pramene.

Druhým kritickým snímkem z roku 1980 je hornické drama Olovna brigada (Olověná brigáda) Kirila Cenevského, která poukazuje na praktiky těžební společnosti a těžkou, nebezpečnou a podhodnocenou práci horníků.

Z roku 1981 je celovečerní debut Stole Popova Crveniot koň (Červený kůň). Jedná se podobně, jako u Cenevského filmu Crno seme o adaptaci románu Taška Georgievského a sleduje rovněž osudy Makedonců zapojených do řecké občanské války v letech následujících bezprostředně po 2. světové válce. Konkrétně se zaměřuje na skupinu, která v roce 1949 emigrovala do Sovětského svazu, ve kterém ji úřady umístili do Uzbekistánu.

Romance Steva Crvenkovského Južna pateka (Jižní trasa) z roku1982 začíná tím, že matka pronajme během synových studií jeho pokoj. Shodou okolností jeho bývalé přítelkyni - začínající filmové herečce, jež má mezitím vztah s filmovým režisérem. Crvenkovski má na svém kontě ještě snímek Neli ti rekov (Copak) z roku 1984, který je remakem jeho vlastního televizního filmu z roku 1977 a věnuje se údělu přeživších bojovníků z Illindenského povstání v roce 1903.

Holocaustu v Makedonii v době 2. světové války se dotýká film Kirila Cenevského Jazol (Uzel) z roku 1985.

Svůj druhý celovečerní film natočil Stole Popov v roce 1986. Název Srečna nova 49 (Šťastný nový rok 49) odkazuje na přelomový rok (1948), kdy došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem a k zmrazení vztahů mezi Jugoslávií a Sovětským svazem. Důsledkem této události bylo mimo jiné i to, že navrátilci ze Sovětského svazu upadají do podezření, že jsou Stalinovi agenti. Přání "Šťastný nový rok 49" vyznívá pro ně značně ironicky.

Filmem Haj-faj (Hi-fi) debutoval v roce 1987 Vladimir Blaževski. Vinou se jím především dvě témata - zařazení člověka do společnosti po návratu z vězení a opětovné navazování vztahu otce a syna. To vše je zasazeno do prostředí hudebních kapel.

Vikend na Mrtovci (Víkend nebožtíků) Kole Angelovského z roku 1988 je bláznivá černá komedie o záměně dvou nebožtíků a jedné svatbě.

Posledním filmem natočeným ještě v rámci Jugoslávie je vězeňské drama Tetoviranje (Tetování) Stole Popova z roku 1991. Vypráví příběh člověka, který se dostává zcela bezdůvodně do vazby, ze které není cesty zpět. Přestože je totalitní systém v Jugoslávii již rozmetán na kusy, vězení jede stále podle zaběhaných pravidel a dozorci s náčelníkem věznice jsou neomezenými pány nad životy vězňů. Na Evropských filmových cenách reprezentoval film již nově vzniklou samostatnou Republiku Makedonii a získal i přes odpor Řeků, kteří bojkotovali veškeré snahy o uznání Re-publiky Makedonie 1. cenu.

Makedonská kinematografie po odtržení od Jugoslávie - hledání nových témat

První film po získání nezávislosti se Makedoncům podařilo natočit až v roce 1993. Zasloužil se o to do té doby nejplodnější makedonský režisér Branko Gapo Ivanovski. Není až tak překvapivé, že jeho Makedonska saga (Makedonská sága) reaguje na narůstající mezietnickou nevraživost (za Tita dočasně uměle potlačenou všudypřítomným heslem "Bratrství a jednota"). Do zapadlé horské vsi přijíždí mladý učitel. Toho obyvatelé vítají zprvu s otevřenou náručí a velké oblibě se těší také u dětí. Vše ale pouze do chvíle než začne on - ortodoxní křesťan - flir-tovat s muslimskou dívkou.

V témže roce je uveden také povídkový film Svetlo sivo (Šedé světlo) režisérů Darka Mitrevského (část Djavol vo srceto - Ďábel v srdci), Srdjana Janićijeviće (část Prekrasen svet - Nádherný svět) a Aleksandara Popovského (část Pticata urubu i dievica - Pták Urubu a panna).

O doposud největší úspěch makedonské kinematografie se zasloužil svým celovečerním hraným debutem Pred doždot (Před deštěm) z roku 1994 režisér Milčo Mančevski. Příběh o hluboce zakořeněné mezietnické nenávisti mezi albánskými Muslimy a ortodoxními Makedonci zvítězil na mnoha filmových festivalech (např. Zlatý lev v Benátkách) a byl nominován na Oscara.

Film Angeli na otpad (Andělé do smetí) Dimitra Osmanliho z roku 1995 nás zavádí na smetiště, kde se v důsledku společenských změn ocitla různorodá skupina lidí. Osmanli tak reaguje na prudké zhoršení ekonomické situace mnoha rodin, ke kterému došlo také v 90. letech v Makedonii, přestože ta nebyla přímo postižena válkou.

Také film Samouništuvanje (Sebevražda) Erbila Altanaje z roku 1996 nastiňuje, jak to vypadalo v Makedonii bezprostředně po jejím odchodu z Jugoslávie. Příběh taxikáře bez morálních hodnot a rozpadu jeho rodiny se odehrává většinou na sídlišti na předměstí Skopje.

V roce 1997 se Makedoncům podařilo po dlouhé době natočit v jednom roce dva celovečerní snímky. Film Preku ezeroto (Přes jezero) Antonia Mitričeského je příběhem o velké lásce trvající několik desítek let navzdory nepřízni osudu. Také pro tento film je určující událostí konflikt mezi Stalinem a Titem, ke kterému došlo v roce 1948. Hranice mezi Albánií a Jugoslávií se po ní neprodyšně uzavírá a Konstantin s Elenou zůstávají každý na jedné straně. Ne však nadlouho. Konstantin se rozhodne přeplout Ochridské jezero za svou láskou. Netuší však, že cesta k ní bude mnohem delší než jen pár kilometrů přes jezero. Film se veze trochu na vlně úspěchu, kterého dosáhl Mančevski s Před deštěm.

Snímkem Džipsi medžik (Gypsy magic, Cikánská magie) se v roce 1997 vrací Stole Popov mezi romskou komunitu v Makedonii (již v roce 1979 natočil krátkometrážní film Dae z romského prostředí, který byl nominován na Oscara). Dramatický příběh podává režisér s leh-kostí a s citem pro romskou mentalitu, která upřednostňuje svobodu před majetkem a sny před realitou.

Záležitostí, která se naprosto vymyká nejen makedonskému, ale i celobalkánskému kontextu je existenciální drama s prvky postmoderní fantasy Zbogum na dvaesetiot vek (Sbohem 20. století) Darka Mitrevského a Aleksandara Popovského z roku 1998. O tom, že mají makedonští tvůrci chuť experimentovat, svědčí také snímek Maklabas Aleksandara Aca Stankovského ze stejného roku. Makedonskou stopu nese také Paskaljevičův povídkový film Bure baruta (Sud prachu), a to nejen účastí herce Nikoly Ristanovského (tvář z plakátu k filmu), ale také účastí makedonské produkční společnosti Gradski kina.

Posledním snímkem natočeným v minulém století je film Ivana Mitevského Vreme, život (Čas, život) z roku 1999 zabývající se životem starých lidí ve Skopji.

Makedonská kinematografie v novém tisíciletí - nástup mezinárodních koprodukcí a nových produkčních společností

Makedonská kinematografie po roce 2000 je ve znamení koprodukcí s dalšími zeměmi. Končí také monopol Vardar filmu a na jeho místo nastupují postupně nové produkční společnosti, jako Sektor film, Skopje film studio, Horizont film, Kaval film a další.

Prvních domácích celovečerních filmů v novém tisíciletí se diváci v Makedonii dočkali až v roce 2001. Z tohoto roku je belgicko-makedonské drama Odmazda (Krevní msta) belgického režiséra Jana Hintjense, jenž poukazuje na to, že krevní msta nezná hranice státu a povinnost pomsty se dědí z generace na generaci.

Ve stejném roce přichází se svým druhým snímkem Milčo Mančevski. Ambiciózní a na makedonské poměry nákladný snímek Prašina (Dust, Prach) je westernovou variací zasazenou do Makedonie počátku 20. století. Velmi složitý příběh má několik propletených dějových linií odehrávajících se v různých stoletích a na různých kontinentech.

V roce 2001 natočil bulharský režisér Ivan Pavlov drama Sudbinata kako staorec (Osud krysy), které je první bulharsko-makedonskou koprodukcí. Spolupráce bulharských a makedonských filmařů pokračuje i v roce 2002 filmem Podgrevanie na včerašniot ruček (Ohřívání včerejšího oběda) dalšího bulharského tvůrce Kostadina Boneva.

Také drama z roku 2002 Kako loš son (Jak ve zlém snu) Antonia Mitričeského je koprodukcí. Kromě Makedonie se na něm podílela Velká Británie, Itálie a Chorvatsko. Film vyznačující se snovou atmosférou řeší v několika vzájemně nesouvisejících příbězích otázku makedonské identity a válečná traumata.

Největšího komerčního úspěchu dosahuje v roce 2004 Darko Mitrevski černou komedií Bal-kan-kan. Pátrání po koberci, ve kterém bylo zabaleno mrtvé tělo babičky, provází diváka několika balkánskými zeměmi a zavádí jej do světa organizovaného zločinu a stejně, jako ve snímku Zbogum na dvaesetiot vek nešetří Mitrevski krví. Úspěch snímku tkví patrně v tom, že ji smíchal se šťavnatým bal-kánským humorem a velmi svižným tempem vyprávění. Film Golemata voda (Velká voda) Iva Trajkova - re-žiséra působícího již mnoho let v Česku, vznikl v makedonsko-česko-slovenské koprodukci. Zavádí diváky do času těsně po 2. světové válce do prostředí sirotčince, ve kterém jsou umístěny děti kolaborantů a nepřátel režimu.

Rok 2004 v makedonské kine-matografii je zajímavý tím, že zde vznikly dva filmy s dětskými hrdiny v hlavní roli (což se nestalo během celé její historie). Kromě Velké vody totiž přišel do kin také film Iluzija (Iluze) Svetozara Ristovského. Vypráví příběh literárně nadaného chlapce, který pochází z velmi nezáviděníhodných poměrů. Ve škole je šikanován spolužáky a tak se jeho naděje upírají k původem bosenskému učiteli literatury, který jej podporuje a chce jej přihlásit do mezinárodní literární soutěže.

Další makedonskou koprodukcí (tentokrát s Německem) je drama Kontakt absolventa pražské FAMU Sergeje Stanojkovského z roku 2005 o vztahu muže propuštěného z vězení a mladé ženy s psychickými problémy.

V roce 2006 vznikl v Makedonii televizní film s fantasy prvky Navi (režie: Miodrag Šaurek a Vilijam Šaurek). Dále pak koprodukční česko-makedonský experimentální roadmovie Iva Trajkova s autobiografickými prvky pojmenované jednoduše Movie a Tajnata kniga (Tajná kniha), kterou režíroval Vlado Cvetanovski. Hlavním motivem tohotodobrodružného dramatu je pátrání po Tajné knize - základním díle středověké náboženské sekty Bogomilů (s fenoménem bogomilství jsme se mohli setkat již ve filmu Jad Kirila Cenevského), která se z Balkánu v době byzantské říše a po jejím rozpadu rozšířila až do Francie.

V roce 2006 také došlo v balkánské kinematografii k malému zázraku, když se spojili filmaři ze všech ex-jugoslávských republik při natáčení Grlićova filmu Karaula (Hraniční hlídka) komediálního dramatu z jugoslávsko-albánského pohraničí o vojenské posádce střežící stanoviště pohraničníků nad Ochridským jezerem.

V roce 2007 měly v Makedonii premiéru tři celovečerní filmy. Milčo Mančevski natočil (v ko-produkci Makedonie s Bulharskem, Německem, Itálií a Španělskem) první makedonský horor Senki (Stíny). Také sociální drama s magickými prvky Ja sum od Titov Veles (Já jsem z města Titův Veles) Teony Strugar Mitevské je koprodukcí několika zemí (Makedonie, Belgie, Francie, Slovinsko). Snímek o třech rozdílných sestrách žijících v průmyslovém městě Veles (za Jugoslávie Titův Veles) získal 8 ocenění na filmových festivalech, včetně festivalu ve Valencii. Třetím filmem z roku 2007 je debut Igora Izi Ivanova Prevrteno (Vzhůru nohama), který patří určitě k tomu nejzajímavějšímu, co v Makedonii v novém století vzniklo. Nocí ujíždí vlak a mezi unavenými pasažéry je i mladík, jehož život film postupně skládá ze střípků vzpomínek.

V roce 2009 natočil Ivo Trajkov v koprodukci Makedonie a České republiky artový snímek Ocas ještěrky (Sozercanie) o mladíkovi, kterému bylo předpovězeno v devětadvaceti letech zemřít. V České republice byl snímek přijat (stejně jako předešlé Movie) velmi různorodě.

Také drama Normal (2009) Julia Ševčíka, ve které ztvárnil hlavní roli seriového vraha Petra Kurtena Milan Kňažko, vznikl ve spolupráci České republiky a Makedonie (spolu s Velkou Británií).

Trochu diskutabilní je, zda do makedonské kinematografie řadit snímek East-West-East, který natočil Gjergj Xhuvani. Jedná se o Makedonsko-albánskoitalskou koprodukci, ve které však Makedonii zastupuje pravděpodobně ryze albánská produkční společnost SM ART. Ale i tento snímek o neúspěšném pokusu sestavit albánský cyklistický tým pro Tour de France čerpal prostředky z makedonskou vládou zřízeného filmového fondu (Agencija za film na Republika Makedonija), takže do tohoto výčtu patří, podobně jako několik dalších albánských snímků, o kterých se zmiňuji v dalším textu.

Další koprodukcí, na které se Makedonie (spolu s Bulharskem, Velkou Británií, Maďarskekem a Švédskem) v tomto roce podílela je komedie Mission London (Mise Londýn) bulharského režiséra Dimitara Mitovského.

Překvapením byl čtvrtý film Milča Mančevského Majki (Matky) z roku 2010. Po skvěle přijatém snímku Před deštěm o mezietnické nenávisti v Makedonii, po žánrovém crossoveru Prašina (Prach) a pokusu o horor Senki (Stíny) natočil tento komorní povídkový hraný do-kument.

Pozoruhodný námět má filmový debut makedonsko-albánského režiséra Arbena I. Kastratiho Zemjata pomedžu granitite (Země mezi hranicemi) z roku 2010. Odehrává se v roce 1983. Na území nikoho mezi Albánií a Jugoslávií se náhodou potkávají dva političtí vězni na útěku. Malíř se chce dostat z Albánie do Jugoslávie. Opačným směrem putuje učitel z Kosova.

Albánské tématiky se dotýká také švýcarsko-makedonské drama Vojnata završi (Konec války) Mitka Panova z roku 2010, které sleduje osudy albánské rodiny, jež uprchla v době napadení Srbska letectvem NATO z Bělehradu do Švýcarska.

Film Tatko (Otec) makedonsko-albánské režisérky Shqipe Nuredini Duka z roku 2010 je drama o otci, který přichází ve válce o syna a zůstává v domě jen s matkou a dcerou.

Povídkový film Neke druge priće (Některé další příběhy) o nejrůznějších problémech souvisejících s mateřstvím, natočený pěticí režisérek ze zemí bývalé Jugoslávie, předznamenává trend návratu ke spolupráci filmařů bývalých jugoslávských republik, který je příznačný pro ex-jugoslávskou kinematografii druhé dekády 21. století. Povídky jsou nazvány příznačně Makedonská povídka, Srbská povídka, Bosenskohercegovská povídka, Slovinská povídka a Chorvatská povídka. Makedonskou část režírovala Marija Džidževa.

Vcelku zajímavou filmovou hříčkou je gangsterská parodie Ova ne e Amerikanski film (Toto není americký film) Saši Pavlovského z roku 2011. Po dlouhých devatenácti letech se v roce 2011 k režii celovečerního filmu odhodlal také Vladimir Blaževski (předešlý film Bulevar Revolucije natočil v produkci Ljubiši Samardžiće v roce 1992). Od roku 1994, kdy měl premiéru Mančevského film Před deštěm se situace s albánskou menšinou v Makedonii mnoho neuklidnila. Blaževski však ve filmu Pankot ne e mrtaov (Punk is not dead) k tématu nesnášenlivosti mezi etniky přistoupil úplně jinak. Ve snímku nechal obnovit punkovou kapelu, která byla populární v době Jugoslávie, aby sehrála koncert v Albánci osídleném Debaru na akci pořádané jakousi evropskou humanitární organizací. Co k tomu organizátory vedlo, je nabíledni kapela byla totiž multietnická...

Relativně velkého úspěchu, jak v Makedonii, tak i na různých filmových festivalech, dosáhl sportovně-romantický snímek Darka Mitrevského Treto poluvreme (Třetí poločas) z roku 2012 o počátcích makedonského fotbalu. Zajímavým počinem je také film Balkanot ne e mrtov (Balkán není mrtvý) Aleksandara Popovského, který se odehrává na počátku 20. století a je natočen částečně v divadelních kulisách. Jedná se opět o adaptaci divadelní hry Dejana Dukovského (podle jeho hry byl dříve natočen třeba Sud prachu).

V roce 2013 měl premiéru druhý celovečerní film Igora Ivanova Soba so piano (The Piano Room, Pokoj s piánem) což je povídkový film poskládaný z fragmentů životních příběhů mnoha postav, které mají jedno společné - vrací se do hotelového pokoje s piánem.

Stole Popov si dal, podobně jako Vladimir Blaževski, s dalším filmem pořádně na čas. Na jeho novinku - westernově laděný historický spektákl Do balčak (Až po jílec) odehrávající se na počátku 20. století jsme museli čekat osmnáct let až do roku 2014. Jako by si Stole Popov řekl, že když už se pustil do natáčení filmu, musí to stát za to - Do balčak je nejdražším filmem makedonské historie.

V této chvíli (březen 2015) posledním ryze makedonským filmem je snímek Djeca na sonceto (Děti slunce) Antonia Mitričeského. Vypráví příběh rodiny, která musela opustit domov a začíná nový život.

Druhá dekáda 21. století - ve znamení spolupráce ex-jugoslávských zemí

Že v posledních několik letech dochází stále častěji ke spolupráci mezi zeměmi bývalé Jugoslávie, jsem naznačil již v souvislosti s filmem Neke druge priče z roku 2010. To, že hráli v srbském filmu třeba chorvatští či bosenští herci, nebylo ani devadesátých letech ničím neobvyklým. Nově však dochází také ke spoluúčasti finanční a k větší provázanosti filmových štábů napříč postjugoslávskými zeměmi. Vznikají tak filmy, které lze považovat za společná díla těchto zemí.

Kontroverzní komedie Parada (2011) Srdjana Dragojeviče o snaze uspořádat v Bělehradě pochod gayů a lesbiček není první velkou spoluprací ex-jugoslávských zemí. Tou byl výše zmíněný snímek Karaula (2006). Určitě je ale potřeba vyzdvihnout fakt, že právě obrovský úspěch tohoto filmu u diváků napříč stále ještě znes-vářenými bývalými jugoslávskými republikami znamenal významný impulz pro filmaře ze všech ex-jugoslávských zemí ke spojování sil. Ve stejném roce měla premiéru komedie Spomenik Majklu Dzeksonu (Pomník Michaela Jacksona) Darka Lungulova, na které se podílela Makedonie společně se Srbskem, Černou Horou, Chorvatskem, Německem a Francií. Hlavní hrdina v ní dostane nápad, jak zatraktivnit pro turisty malé skomírající město - chce postavit na místě uvolněném po památníku z éry socialistické Jugoslávie památník Michaelu Jacksonovi.

Stanje šoka (V šoku) slovinského režiséra Andreje Košaka vzniklé v roce 2011 v produkci Slovinska, Bulharska, Srbska, Bosny a Hercegovina a Makedonie je dramatem o dělníkovi, který se probudí v roce 1996 po deseti letech z kómatu uprostřed kapitalistického Slovinska.

I Malý ljubavni bog (Malý milostný bůh) Černohorce Željka Sošiće - další drama natočené v roce 2011 je výsledkem spolupráce bývalých jugoslávských republik - konkrétně Černé Hory, Slovinska a Makedonie.

V netradičním mezinárodním složení (Řecko, Portugalsko, Turecko, Nizozemí, Francie, Makedonie) vzniklo ještě v roce 2011 drama J.A.C.E. řeckého režiséra Menelaose Karamaghiolise o malém albánsko-řeckém chlapci, který se dostává do prostředí organizovaného zločinu. Z roku 2011 pochází také pozoruhodný projekt Skopje remixed, který spojuje 9 krátkých filmů deseti mladých makedonských režisérů. Vznikl v makedonsko-srbské produkci.

Na zatím posledním snímku Teony Mitevské Ženata koja si gi izbriša solzite (Žena, která smetla své slzy - 2012) se podepsaly s Makedonií také Německo, Slovinsko a Belgie.

Další dvě koprodukce bývalých jugoslávských republik, na kterých se podílela i Makedonie, měly premiéru v roce 2014. Drama Takva su pravila (Taková jsou pravidla, 2014) Chorvata Ogniena Svilićiće vzniklé v kooperaci Chorvatska, Francie, Srbska a Makedonie vypráví o řidiči autobusu, který ctí zákony a věří ve spravedlnost systému. To však jen do doby, než někdo zmlátí jeho syna. Snímek Inferno Slovince Vinka Moderndorfera sleduje osudy rodiny bojující o své přežití na okraji společnosti. Podílelo se na něm Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Makedonie.

Aby byl výčet makedonských filmů a filmů s makedonskou účastí kompletní, je třeba zmínit ještě spolupráci makedonské produkční společnosti Sektor film na natáčení nového bulharského filmu Štefana Komandareva Sadilišteto (Soud) s Mikim Manojlovičem v hlavní roli. Tatáž společnost dříve spolupracovala i na filmu Parada a na irském dramatu As If I Am Not There (Až tu nebudu) Juanity Wilson z bosenské války natočeném v roce 2010.

V letošním roce se máme na co těšit

V roce 2015, pokud vše vyjde podle plánu, by mohlo mít premiéru až šest filmů, které lze zcela nebo alespoň částečně přiřadit Makedonii. Hotový je již film Medena noć (Medová noc) Iva Trajkova, který je adaptací Procházkovy prózy Ucho (tatáž předloha posloužila i Karlu Kachyňovi při natáčení stejnojmenného filmu). V postprodukci je také film Lazar Svetozara Ristovského. Drama Svedok (Svědek) Mitka Panova má naplánovanou premiéru na druhou polovinu roku. Očekávaný je také režijní debut známého herce Radeho Šerbedžiji nesoucí název Osloboduvanje na Skopje (Osvobozování Skopje) vznikající v Makedonské produkci.

Svůj celovečerní hraný debut Tri dena vo septembri chystá podle scénáře, který napsal s Igorem Ivanovem Darijan Pejovski - jeden z deseti režisérů, který se prezentoval již v projektu Skopje Remixed...

Závěrem...

Makedonská kinematografie je malá kinematografie malé země. Země, která se potýká s mnoha problémy - snaží se o nastartování ekonomického růstu, rozvoj infrastruktury, řeší problémy mezi etniky uvnitř svých hranic, neustále nemá vyjasněné některé otázky se svými sousedy atd. Přesto lze konstatovat, že i navzdory všem těmto nesnázím je její kinematografie na vzestupu. Země se stará o podporu kinematografie. Důsledkem je vzrůstající počet filmů, které se zde natočí. To, že v uplynulých dvaceti letech byly roky, kdy zde nevznikl jediný film a nyní se ročně dokončuje několik snímků, je toho jasným důkazem. Sympatické je, že se ke slovu konečně dostávají také mladí tvůrci. Makedonská kinematografie si našla svou cestu - tou je na jedné straně státní podpora, ale zejména spojování sil s dalšími zeměmi regionu a spolupráce s ekonomicky silnějšími partnery a čerpání peněz z evropských fondů.

(Poznámka k názvům filmů - většina nemá český název. V textu jsou použity autorovy překlady originálních názvů)