Rozhovor s Ninou Ognjanović

Nina Ognjanović je mladá srbská režisérka, která absolvovala Fakultu dramatických umění v Bělehradě. Školu společně dokončila s Davidem Jovanovićem, který produkoval její ceněný debut. Film měl premiéru v roce 2024 na festivalu Slamdance v USA, kde získal dvě ocenění - Cenu diváků a Zvláštní cenu poroty za nejlepší celovečerní film.

Vy a vaši spolužáci máte za sebou první filmy. Všechny jsou tematicky i stylisticky nové. Domníváte se, že s vámi přichází nová generace srbských filmařů? Vzniká jakási "nová vlna" srbského filmu?

V roce 2024 vstoupilo do srbské filmové branže několik mimořádných talentů. Už mají i vlastní filmy (Dušan Zorić, Matija Glušćević). David Jovanović svůj film dokončuje. Jsem polichocena, když mne mezi ně řadíte. Je však trochu předčasné tomu dávat tomu oficiální název, ale myslím si, že jsme nabídli rozmanitost, že mezi našimi filmy si každý najde to své, a doufám, že to potvrdíme i našimi dalšími filmy.

Film Tudy povede cesta se zabývá dvěma velkými tématy: dospíváním a xenofobií. Jak bylo dramaturgicky náročné tyto témata vměstnat do filmu? Hlavní postava Jana měla před sebou náročnou roli, která nenabízí mnoho dialogů, ale přesto je hnací silou filmu. Chtěla jste to tak od začátku?

V mé hlavě jsou obě témata neoddělitelně spjata. Myslím, že každý z nás se v období dospívání dostane do bodu, kdy musí udělat krok do neznáma, třeba i do něčeho neznámého a co budí strach. Co se týká Jany s herečkou Janou Bjelica jsem pracovala už na svém krátkém filmu. Tam jsem poznala, že dobrá, a že dokáže snadno a nenápadně zprostředkovat silné emoce. Když jsem psala scénář, tak ta role byla pro ni.

Ve filmu vytváří Jana Bjelica s ostatními herci jakýsi mikrokosmos. S příchodem "cizince" - v podání Zlatana Vidoviće se celý systém otřese. Jak jste přistupovala ke spolupráci s herci?

Měla jsem štěstí, že herci, které ve filmu vidíte, přijali spolupráci na tomto projektu. a Přistoupili k němu s velkým nasazením i přes své další profesní závazky. Při zpětném pohledu si přeji, abychom měli více času a příležitostí na zkoušky, ale v naší situaci to nebylo možné. V tomto smyslu jsme udělali vše, co jsme mohli. Myslím, že k tomu hodně přispěla právě izolace místa, kde jsme natáčeli, protože v určitých momentech to vypadalo, jako bychom prožívali to, co se ve filmu děje.

Atmosféra filmu vyzařuje určitý neklid, který se snoubí s hlavní postavou Jany. Rostoucí napětí je téměř thrillerové. Atmosféru westernu zase navozuje příchod cizince do malého prostředí zapadlé vesnice. Jde tedy na jedné straně o intimní drama hlavní postavy, ale zároveň jste nenápadně využili nástroje žánrového filmu. Byl tento druh hry vaším původním nápadem?

Začalo to a zůstalo dramatem o dospívání. Já se snažila na to nezapomínat. Jak se ale scénář vyvíjel, začala jsem si těchto žánrových prvků všímat, Rozhodla jsem se, že se jim nevyhnu, ale že se je pokusím využít, pokud budou navazovat na základní linii příběhu.

Kamera Vladislava Andrejeviće podporuje dramatické napětí ve filmu. Horko, občas přeexponovaný obraz a dlouhé záběry přispívají k pocitu napětí. Prach a zemité tóny hnědé, žluté a červené v tomto filmu nejsou emocionálně vnímány jako teplé, ale spíše jako studené a zdroj nepohodlí. Jak se vám spolupracovalo s kameramanem? Jak samotná lokalita ovlivnila vizuální přístup?

Úplně na začátku jsme s Vladislavem nakoukali nějaké westernové filmy. Měli jsme záměr mít ve filmu teplé barvy, jasné slunce a ostré stíny. Měli jsme tu výsadu, že jsme měli už rok dopředu určenou lokaci, kde jsme měli natáčet. Během této přípravy jsme se tam několikrát vrátili a přemýšleli, jak přizpůsobit tento záměr, tomu, co jsme dispozici. Také pro nás bylo velmi důležité, aby nám tento záměr nezabránil ve využití toho, co nám lokalita nabízela, a co jsme si možná původně neplánovali. Vytvořili jsme předem přesný záznamový deník, co kde a jak natočíme, a to značně usnadnilo vlastní natáčení. Většinu těch dlouhých záběrů jsme natočili v několika variantách, dokud jsme nenašli ten, který nám pro danou scénu vyhovoval.

Váš film zachází s venkovským prostředím způsobem, který je v srbské kinematografii nový. Proč jste se rozhodla zasadit svůj film do tohoto prostředí? Co vám a vašemu scénáři toto prostředí přineslo?

Prostředí, ve kterém se film odehrává je malá vesnice s uzavřenými zvyky a prostředím. To se stalo nejvhodnějším a nejzřetelnějším základem pro zobrazení pocitu, který utlačuje hlavní postavu i její vnitřní svět. Myslím, že tyto pocity hlavní hrdinky jsou univerzální, že se dějí stejnou měrou a se stejnou intenzitou jak na nejmenším místě na světě, tak i v metropolích. Vizuálně je však mnohem snazší něco takového zprostředkovat, pokud se příběh odehrává na izolovaném místě, obklopeném horami, kde není vidět ani zbytek civilizace. Taková místa jsou vhodná, protože jsou mikrokosmem sama od sebe. Fungují podle nějakých vlastních pravidel, která nikde jinde neplatí, takže mi to dalo určitou svobodu si s nimi pohrát.

Váš film byl již při premiéře v Americe, na festivalu Slamdance, dobře přijat diváky i kritiky. Jak vidíte rozdělení na diváckým a autorským uměleckým filmem?

Pro mě je ideál, když se tyto dvě věci potkají. Filmy, kterým se podaří toho dosáhnout a překonat toto vymezení, jsou opravdu výjimečné a my si je pamatujeme. Moc bych si přál v životě natočit alespoň jeden takový film.

Pozice mladého filmaře v Srbsku je dnes jistě náročná. Svůj film jste natočila s velkým nadšením štábu a obyvatel vesničky Topli Do na Staré planině a s velmi omezenými finančními prostředky. Absolvovat studium celovečerním filmem je jistě velký úspěch. Co pro vás bylo největší výzvou? Co si s sebou odnášíte z prvního filmu?

Na univerzitě jsem během tří let natočil šest krátkých celovečerních filmů. Když se objevila otázka diplomové práce, cítila jsem, že chci udělat krok vpřed. Myslela jsem si, že s kolegy, se kterými jsem do té doby pracovala to zvládneme. Samozřejmě jsme si nemohli domyslet, jak velká výzva to vlastně bude, dokud jsme se nepotkali první den natáčení. Každým dnem jsme to zvládali lépe a lépe. Pro mě osobně to byla obrovská výzva zpracovat celý scénář jako režisér. Do té doby jsem měla 15 nebo 20 stran textu a teď jsem jich najednou musela připravit čtyřikrát nebo pětkrát tolik. Natáčení je nejlepší škola. Učíte se praxí. Po natáčení filmu se znám lépe, uvědomila jsem si, co bylo na mém přístupu dobré, co jsem musela změnit, co jsem nevěděla a kde jsem měla pravdu...

(zdroj: Katarina Koljević, FCS, 20.7.2023, překlad a zkrácené verze citace rozhovoru M. Kostelník)