Rozhovor s Daliborem Matanićem

Dělal bych komedie, ale musím reagovat na svět kolem nás

Rozhovor s režisérem filmu Táta Daliborem Mataničem jsme přeložili u příležitosti české premiéry tohoto filmu na festivalu Vsetínský filmový maraton v roce 2013

Fiala a Matanić při české premiéře Táty v kině Vatra Vsetín
Fiala a Matanić při české premiéře Táty v kině Vatra Vsetín

Po záhřebské premiéře filmu Táta (Ćaća), který získal na Festivalu hraného filmu v Pule zlatou cenu za nejlepší režii, kameru a vedlejší ženskou roli, tak i cenu FEDEORA Federace filmových kritiků Evropy a Středomoří, jsme hovořili s v současné době nejproduktivnějším (a zároveň nejúspěšnějším - pozn. Balkanfilm) chorvatským režisérem Daliborem Matanićem.

Jak jste se těšil na premiéru Táty v Záhřebu? Byl jste klidnější s ohledem na úspěch na festivalu v Pule?

Při příjezdu do Puly jsem neměl dokonce ani náznak té malé - tajně potlačované nervozity, která se zpravidla objevuje. S tímto filmem, který jsme natáčeli v mikro podmínkách v březnu, to bylo jiné. Samotný fakt, že se objeví v Aréně v Pule, byl hotová fantazie, protože vše dopadlo, v porovnání s tím jak film vznikal, prostě grandiózně. Pamatuji si, jak jsem se při premiéřepodíval na producentku filmu Ankici Jurić Tilić a pochopil jsem, že jsme přišli oba dva klidní a uvolnění, a tak tomu bylo i v Záhřebu. Přišla spousta lidí, a to je dobrý pocit, hlavně pokud vidíš, a já jsem se naučil během těch let poznat předstíranou zdvořilost, že se jim film líbí.

Co se týče vítězství v Pule, musím říci, že pro mne hodně znamená, protože tentokrát tam byla opravdu kvalitní porota, přes Živorada Tomiće a Gorana Deviće až po Stanka Hercega, a lidí, kteří dělají svou práci poctivě. Obzvlášť jsem rád za cenu Zlatá Aréna za kameru, kterou vyhrál Vanja Cernjul, protože se konečně neoceňovala senzace, ale to co děláme běžně. Prostě se s kameramanem vzájemně doplňujeme a na konci z toho vznikne film.

Tátu jste natočili ve velmi krátkém čase deseti dní. Co přináší takový způsob práce, a na co především kladete důraz?

Byl to opravdu takový experiment. Přišel jsem s otevřeným příběhem, improvizací dialogů a navigací děje. Rámcově byl děj sestaven před natáčením. V polovině natáčení jsem zastavil všechny analýzy a všemožné nové směry, abych se opět vrátil na začátek, ale s příběhem obohacenějším o další nápady. Pro herce to byla přínosná práce (a vím, že nikdy předtím takto netočili), která ale byla opravdu velmi intenzivní.

Zdá se, že s každým novým filmem "vytvoříte" i nějaké nové herce. Cítíte se spokojeně, když je později vidíte v jiných filmech, že se dokázali prosadit?

Jak by ne. V Chorvatsku je momentálně neuvěřitelně dobrá herecká scéna. Každým rokem přibývají nová mladá jména a je obzvláště důležité, že se herci vzájemně obohacují o své zkušenosti. V případě Táty jsem znal Ivu Mihalić z jejich studentských a krátkých filmů, a přišlo mi skvělé ji do příběhu zapojit. Judita Franković měla menší roli ve filmu Matka na ulici (Majka asfalta) a teď přešla do role hlavní. Nesmím opomenout ani Igora Kovaće. Řeč je o nové generaci herců. Jsou to všechno lidé, kteří znají Andreu Arnold a její filmy Fish Tank a Red Road, dívali se na řecký Dogtooth Giorgose Lanthimose, filmy Michaela Hanekeho, všechny moderní filmy, které existují, a tak vědí, o čem je řeč. Je velmi důležité, pokud se herci dívají na filmy, a ne že se pouze rozhodují mezi divadlem a filmem, ale že sledují obojí.

Snaží se mladí herci více, když dostanou nabídku zahrát si ve filmu?

U nás se toto neděje. Ve filmu Táta je dobrým příkladem Ivo Gregurević, který nikdy předtím nenatáčel tímto způsobem. Po tolika filmech, které natočil, mi řekl, že mu tento způsob improvizovaného hraní velmi vyhovuje. Byl nakloněn novému způsobu natáčení, což je úžasné. Vždy sleduji všechny herce, kteří u nás jsou , protože všichni chtějí hrát. Existuje spousta lidí, kteří se dobře předvedli v divadle, ale ve filmu ještě neměli šanci. Nyní se objevují a jsou velmi obětaví.

V posledních letech se setkáváme s novými hereckými tvářemi, a tak nabýváme dojmu, že se herecké generace obměňují mnohem rychleji, než tomu bylo dříve.

Přesně tak. Objevují se, nebo vyměňují, ve zhruba dvouletých cyklech. To je velmi důležité, neboť se tímto způsobem - těmito častými změnami naplňují všechny věkové skupiny herců. Ještě nedávno jste mohl v Chorvatsku narazit na problém najít čtyřicetiletého herce. Nyní se to už nestává. Na druhou stranu jsou tady lidé, kteří se rychle usadili v nějakém televizním seriálu, druzí, kteří to také vyzkoušeli, ale zjistili, že jim to nevyhovuje a třetí, kteří se tomuto vyhýbají, a tak hledají jinou cestu. Máme momentálně opravdu velké štěstí na celou plejádu herců, kteří mohou zahrát jakoukoliv roli.

S kterým filmem jste se nejvíce natrápil?

Každé natáčení bylo ve své době jedinečné. Některé filmy měly všelijaké peripetie ještě před začátkem natáčení, některé až při samotném natáčení a některé až v postprodukci. Film Pokladní chce jet k moři (Blagajnica hoče iči na more) byl mým prvním, a u něj jsem se teprve hledal. Film Slušné mrtvé dívky (Fine mrtve djevojke) měl menší rozpočet a my jsme chtěli dělat větší věci. Ve filmu Sto minut Slavy (Sto minut Slave) byl problém vyhnout se typickému biografovému filmu a rozšířit ho na jakýsi metafilmový příběh. Film Miluji tě (Volim te) jsme udělali přes televizní produkci. Každý film má svůj příběh.

Každý rok natáčíte nový film. Odkud máte energii? Mnohým režisérům se stane, že i pár let nenatočí vůbec nic.

Paralelně táhnu více věcí a motivů a mám pocit, že pokud se zabývám touto prací, musím se vyjádřit. Potkávám spoustu lidí, zejména v Evropě, kteří ztratí i čtyři nebo pět let s hledáním financí a přípravou projektu, než vůbec začnou natáčet. Oni se během toho procesu natolik utrápí, že je celý projekt znudí. Když začnou natáčet, tak ten film chtějí mít co nejdříve z krku, aby mohli začít nějaký nový. Když začnete natáčet, musíte na to mít potřebnou energii, a tak je důležité mít nějaký rytmus. Pokud dělám filmy, musím je dělat a ne jen sedět a mluvit o tom, co bych chtěl jednou natočit.

O vašem filmu Kino Lika se mluvilo nejen v Chorvatsku mnohem více než o filmu Táta. Jak moc pomáhá kontroverznost sledovanosti filmu?

Ve filmu Kino Lika jsme, a to bylo pro film velkým štěstím, měli bezplatné tiskové mluvčí, ve smyslu nějakých maniaků, kteří film odsuzovali z důvodu společenské nepřijatelnosti, což přivolalo pozornost. Dávat ale do každého filmu kontroverznost by bylo divné a hloupé. Když natáčím šokující scény, nikdy nepřemýšlím o tom, zdali právě tyto scény přitáhnou diváka do kina. Natáčím je proto, že mě to baví.

Působíte dojmem veselého člověka, ale vaše příběhy jsou velmi hluboké a často temné. Jak to děláte, že je umíte takto divákům podat?

Je to kvůli tomu, že je taková naše realita. Nemohu vůči ní zůstat imunní a bojuju sám se sebou. Vidím, že mnozí filmaři neplní své poslání a natáčejí filmy, které se mohou po jednom zhlédnutí vyhodit, stejně jako balení popcornu.

I já bych nejraději dělal nějaké bláznivé komedie, protože to vystihuje mého bláznivého ducha a černý humor, ale člověk s kamerou má příliš velkou zodpovědnost, aby nereagoval na to, co se kolem něho děje. Jednou bych chtěl opravdu zkusit žánr komedie, ale vím, že je to velmi těžké. Je k tomu potřeba výjimečná dovednost. (Dalibor Matanić natočil v roce 2013 po filmu Táta film Majstori, který je rzí komedií, takže můžeme posoudit, jak se mu v tomto ohledu dařilo. Pozn Balkanfilm, 2017)

Můžete nám prozradit, co nového připravujete?

Momentálně připravujeme projekt s názvem Zvizdan (Úpal), který mě velmi těší, a tak doufám, že jednou ožije. Obcházím koprodukční fóra a kontaktuju se s producenty. Nápad se mi líbí zejména z toho důvodu, že je řeč o univerzálním příběhu. Pokud bych to měl s něčím spojovat, tak by se to nejvíce podobalo mému krátkému filmu  Tulum (Párty), ale v dlouhometrážní formě. (Film Úpal měl premiéru 24. 4. 2016 a stal se jedním z nejúspěšnějších chorvatských filmů posledních let. Pozn. Balkanfilm, 2017).

(překlad: Silvia Matúšová, zdroj: www.dalibormatanic.com)