Režisér Silvije Petranović nám poskytl rozhovor nejen o svém filmu Tovaryšstvo Ježíšovo

Jiří Fiala: V osmdesátých letech jste zfilmoval povídku Milana Kundery Nikdo se nebude smát. Pak jste se jako filmař na skoro dvacet let odmlčel, abyste v roce 2004 natočil adaptaci románu Tovaryšstvo Ježíšovo dalšího českého autora Jiřího Šotoly. Nabízí se otázka, zda máte nějaký speciální vztah k české literatuře případně k Česku samotnému?

Silvije Petranović
Silvije Petranović

Silvije Petranović: Můj první filmový kontakt s českou literaturou se vlastně odehrál v r. 1983, když jsem jako student posledního ročníku Filmové akademie v Záhřebu zvolil jednoaktovou hru Protest Václava Havla pro svoji práci do předmětu televizní tvorba. Představení mělo premiéru v divadle Teatar ITD v Záhřebu a já jsem pak udělal televizní adaptaci se stejným hereckým obsazením. Na Akademii jsme měli nějaké staré černo-bílé kamery, někdo to připojil na VHS rekordér a tak bylo možné nahrávku sestříhat.

V té době byl Milan Kundera absolutní literární hvězdou. Byl disidentem v Paříži. Komunismus tehdy rychle oslaboval a to byl progresivní vítr, který jugoslávská komunistická strana nemohla přímo kontrolovat. Sbírka povídek "Směšné lásky" se stala velkým hitem stejně jako jeho další díla. V r. 1984 jsem na motivy povídky "Nikdo se nebude smát" napsal vlastní scénář k televiznímu hranému filmu a můj tehdejší mentor, významný chorvatský režisér Krešo Golik, mi řekl, že pokud dostanu od Milana Kundery autorská práva, on scénář navrhne tehdejší televizi Zagreb k realizaci.

Takže jsem napsal osobní dopis Milanu Kunderovi do Paříže a on, k mé velké radosti, napsal odpověď, ve které mi zadarmo poskytl práva k použití jeho povídky.

Velice jsem se snažil, kromě toho byly tehdy výborné produkční podmínky, a televizní film byl vysílán ve všech šesti národních jugoslávských televizích. Takže jsem tím filmem absolvoval. Televizní premiéra byla v r. 1985, když jsem byl na vojně v Jugoslávské lidové armádě. Tehdy jsem se ocitl v těžké situaci, protože jsem došel k závěru, že armáda není pro mě a zrovna jsem bojoval o to, abych byl propuštěn pro zdravotní neschopnost. Zhubl jsem 13 kg, byl jsem, stejně jako dnes, uvědomělý vegetarián a vojáci o mně říkali, že si slavný režisér hraje na blázna.

Ve stejnou dobu, když byla hvězda Milana Kundery na vrcholu, se objevil o hodně složitější román Jiřího Šotoly: "Tovaryšstvo Ježíšovo". Tehdy to byl megahit. Na první pohled příběh o katolické církvi jako alegorie komunismu. Ve srovnání s Kunderovou povídkou to byl obsáhlý a složitý román. Postavy v něm ale měly podobný postoj k tématům svobody a totalitarismu. Kromě toho měl román i další dimenzi, protože se zabýval duchovnem.

Hned, jak jsem se dostal z armády, rozhodl jsem se odjet do Prahy, najít spisovatele a sehnat autorská práva k realizaci. Takže jsem už 1. listopadu 1985, na slavnost Všech svatých, seděl s Jiřím Šotolou v kavárně Slavia v Praze. On byl nadšen mou vizí a pamatuji si, že se v jednu chvíli zvedl ze židle, podal mi ruku a řekl "gratuluji". Tak jsem dostal jeho svolení, že se můžu ujmout nového filmového projektu. Snažil jsem se získat schválení ze strany tehdejších státních orgánů, ale bylo to velmi těžké.

Musíte vědět, že jsem nikdy nic nedělal za každou cenu, nebyl jsem ve straně, byl jsem věřící a měl jsem trochu vzpurnou povahu.

Z Milana Kundery se po rozpravách uvnitř politické levice v bývalé Jugoslávii stal nežádoucí autor (tzv. Bijela Knjiga/Bílá Kniha) a všichni, od Akademie po televizi, kteří Kunderu preferovali, se ocitli v problémech. Můj problém byl vyřešen, když jsem za film "Nikdo se nebude smát" dostal nejvýznamnější státní cenu pro mladé "Sedam sekretara SKOJ-a". Tehdy jsem stanul na podiu po boku slavné tenistky Moniky Selešové a geniálního basketbalisty Dražena Petroviće.

Samozřejmě, svou roli v dlouhé odmlce sehrála i kolektivní přestávka v natáčení filmů v Chorvatsku kvůli válce, ale v r. 2000 všechno zapadlo na své místo a konečně jsem získal prostředky na natáčení Tovaryšstva Ježíšova. Film byl dokončen v r. 2004 a světovou premiéru měl na filmovém festivalu v Šanghaji a pak byl na festivalech v Sarajevu, Pule, Sao Paolu, Kalkatě, Káhiře, ...

Měl jsem spoustu zajímavých zážitků, které by se do tohoto rozhovoru nevešly. Kromě filmové režie se věnuji také malířství. Ještě bych podotkl, že má rodina má kořeny částečně někde hluboko v Česku, v rakousko-uherské Bohemii, odkud moji předkové přišli do Chorvatska...

Povídku Nikdo se nebude smát zfilmoval v Československu již v roce 1965 Hynek Bočan. Znáte tento film, případně čím se od něj liší vaše adaptace stejného textu?

V době, kdy jsem se zabýval Kunderou, neexistovaly sociální sítě ani You Tube a vůbec jsem netušil, že někdo v Československu už natočil film podle stejné předlohy.

Takže jsem nedělal remake, bylo to originální dílo. Osobně nic proti remakeům nemám, ale tehdy jsem sám napsal scénář, který byl velmi současný.

Vlastně jsem se ještě pořád nepodíval na ten český film, možná jsem jenom viděl nějaké scény na You Tube. Po promítání mého filmu, jeden známý chorvatský intelektuál, jinak známý Milana Kundery, odvezl VHS záznam z televize M. Kunderovi do Paříže a já jsem Kunderovi poštou zaslal jedno umělecké dílo mého otce, malíře, jako vzpomínku na spolupráci. Ten známý mi potom řekl, že se Kunderovi můj film velice líbil.

Bohužel, zrovna v době, kdy se Kundera ocitl uprostřed aféry Dvořáček a když se z vlastní iniciativy stal francouzským autorem, ozvali se mi redaktoři z Chorvatské televize, že by chtěli udělat reprízu mého filmu "Nikdo se nebude smát". Vzpomněl jsem si tehdy na dopis, který Kundera zaslal Filmové akademii v Záhřebu a kde mi dal práva k filmové adaptaci. Byl to krásný dopis, psaný na psacím stroji, s podpisem Milana Kundery. Bohužel jsem tehdy neudělal kopii toho dopisu, který jsem držel v rukách. Naivně jsem si myslel, že cenný dopis někdo schová. Dopis jsem hledal, ale nebyl k nalezení, nikdo ho už nenašel, ani na Akademii, ani v televizi. Volal jsem i vdově po profesorovi Krešo Golikovi, ale nic. V televizi mi řekli, že zbořili staré budovy, když stavěli budovu novou a Akademie mezitím také prošla rekonstrukcí, a tak dokument zmizel. Tehdy jsem podruhé osobně zkontaktoval rodinu Kunderových v Paříži, ale byl jsem hned odmítnut s argumentem, že Kundera nikomu neposkytuje práva k zfilmování!

Bohužel jsem nedostal žádné logické vysvětlení a nepomohl ani fakt, že se jedná o staré dílo, ke kterému už autorská práva byla poskytnuta. Kundera tak zablokoval moje – svoje staré dílo stejně jako práci dalších umělců, kteří se na filmu podíleli. Vlastně je celý příběh o podepsaném dopise Milana Kundery a jeho hledání takový typický kunderovský námět; nebo když už jsme u české literatury, taková kafkovská zápletka.

Vlastně je to lepší příběh než ten v "Nikdo se nebude smát", to je jeho aktuální pokračování, které jsem osobně zažil, a dokazuje, že otázka svobody je vždy o tom, jak se jednotlivci zachovají k ostatním lidem...

Již jste naznačil, proč jste si vybral k zfilmování právě Tovaryšstvo Ježíšovo. Při četbě románu jsem si osobně nedokázal představit, že by se dal tento román převést do filmu. Bylo pro vás jako pro filmaře výzvou popasovat se s náročností a rozsahem Šotolova textu?

Vlastně mě zfilmování literatury nikdy nezajímalo. Vždy jsem v literárních předlohách hledal argument pro vlastní kreativitu, jak filmovou, tak filozofickou...

Film vzniká jako samostatné a nezávislé dílo. Jiří Šotola to velice dobře chápal. Do mého scénáře nezasahoval. Velice si vážil chorvatské literatury, velmi dobře znal Miroslava Krležu. Přitáhlo mě to, že jeho román byl inspirován skutečnou událostí a že se odehrává v minulosti, v době, kdy neexistovaly národní hranice. V příběhu se také zmiňuje chorvatské město Varaždin, kde jsem také natáčel jednu scénu...

Nechtěl jsem natočit nějaký pseudočeský nebo chorvatský film, chtěl jsem se zbavit břemena Evropy, takže jsem i hudbu svěřil arménskému géniovi hrajícímu na duduk Djivanu Gasparyanovi... Samozřejmě, když se dotknete katolické církve, má to následky, což se potvrdilo jak v jeho, tak i v mém případě.

Já jsem z Tovaryšstva Ježíšova vytáhl to, co mě zajímalo nejvíc: příběh o lásce a svobodě, příběh o totalitárních mechanizmech, příběh o lásce a poutech... Myslím si, že nevhodné předlohy k zfilmování neexistují, je to věc každého filmového autora a jeho síly...

Šotola je znám také jako autor divadelních her zpracovávajících historickou látku. Několik svých dramat převedl také do scénářů, podle kterých byly natočeny v Československu televizní filmy. Měl jste možnost seznámit se také s touto částí jeho tvorby?

Jiřího Šotolu jsem především znal jako autora poezie a znal jsem jeho romány přeložené do chorvatštiny. Jedním z nich byly i "Malovaný děti", který se mi tehdy zdál výbornou předlohou na film, udělal jsem tehdy dokonce treatment filmu. Tehdy jsem se s ním o tom bavil, ale myslím, že to natočil někdo jiný jako televizní film v Česku!

Jaká byla cesta filmového Tovaryšstva Ježíšova k divákovi?

Tovaryšstvo Ježíšovo vyrazilo do světa ze Šanghaje, kde mělo světovou premiéru. Tehdy začala první vlna "neviditelných" útoků. Film samozřejmě není žádný levný pamflet, nýbrž složité dílo s hlubokými elementy spravedlnosti a duchovna... Film byl zvolen k promítnutí na začátku soutěžní sekce na festivalu v Sarajevu. Tehdy ze strany oficiálních vládnoucích autorit, které se mezitím změnily, začala kafkovská zápletka. Chorvatská premiéra filmu měla být na festivalu v Pule, ale začaly pletichy, aby se tam film nepromítal. Tak se měl řešit problém nového vedení ministerstva kultury, tj. udělali všechno, abych já sám film stáhl. Ještě během střihání byl nějaký oficiální návrh, abych vyhodil část filmu, kde je vidět, že je arcibiskup děvkař... Pamatuji si, že jsem film promítal v rámci filmového kolegia studentům na San Francisco State University a v té časti filmu se všichni chichotali. Na takové návrhy jsem samozřejmě nepřistoupil.

Po festivalu v Pule někteří psali, že se jedná o film, který je proti církvi, zatímco některá církevní media film podporovala.

Bohužel filmu byly kladené překážky, přes které měl zakopnout a spadnout. Tehdejší ministr kultury byl zároveň zástupcem náboženské komunity v Chorvatsku a tak jsem se – proti vlastni vůli – ocitl uprostřed podivných hrátek. I přesto byl film uveden v televizi. Jedna prodavačka v obchodu řekla tehdy mému otci: "Váš syn jim ukázal". Tehdy jsem se – stejně jako dnes – nepletl do politických zjednodušování. V době, kdy jsem film natáčel, nebyla již alegorie komunismu aktuální, aktuální byla rychlá klerikalizace naší společnosti... Tyto změny po pádu komunismu byly pro lidi nejprve vítanou úlevou, ale roli církve, která zažila úpadek a otočila se k materiálním hodnotám, publikum pochopilo. A já jsem film natočil pro publikum, pro lidi a ne pro aparátčíky, kteréhokoliv druhu...

Hlavní postavou filmu je jezuita páter Had - velmi zbožný člověk, pro kterého je víra v Boha nade vše. Film ale vzbudil v Chorvatsku určité negativní reakce ze strany katolické církve, můžete to trochu okomentovat?

Když se v roce 2004 film objevil, o jezuitech se již 190 let nijak zvlášť nemluvilo. Řád je kontroverzní, protože byl dvakrát během historie zakázán a každé zjednodušení v tom smyslu by zavedlo náš rozhovor špatným směrem. Od okradených vdov k zabitým jezuitům v Salvadoru je velký historický oblouk a církev teď vede papež František, jezuita. Film není udělán tak, aby komentoval někoho současného. Pokud se někdo v tom příběhu poznává buď už jako pozitivní, anebo jako negativní hrdina, já s tím nemám nic společného, ale mám z toho dobrý pocit. Udělal jsem film, když to bylo aktuální téma a film v průběhu času nic neztratil, přestože je to kostýmní film. I dnes může určitě zaujmout. A myslím, že bych dnes v Chorvatsku neměl možnost takový film natočit.

Děj filmu je zasazen do 17. století, přesto mi připadá, že je film vlastně velmi aktuální. Hlavní protagonista, páter Had, řeší základní rozpor mezi tím, co mu říká vlastní svědomí a co po něm chtějí jeho představení z řádu. Do podobné situace se ale i dnes mohou dostat členové nejrůznějších organizací, politických stran, nebo běžně v zaměstnání...

Pokud by někdo znovu zavedl: Index Librorum Prohibitarum tj. seznam oficiálně zakázaných knih, "Tovaryšstvo Ježíšovo" splňuje všechny předpoklady, aby skončilo na hranici. Ale musíte vědět, že nás historie učí, že mnozí heretici byli spáleni, ale po několika stoletích se stali svatými a naopak... Je to nikdy nekončící proces, který se týká stejného tématu, kterým je spravedlnost jednotlivce. Uvnitř církve existují samozřejmě hlupáci a géniové, stejně jako v podniku tramvajové dopravy. Lidská kreativita je k vidění v sakrální podobě v kostelech, ale stejné exponáty můžete vidět v muzeích. Mají pozměněný účel, změněná je pozice a místo diváka a způsob, jakým se na ně dívá. Právě o tom k nám promlouvá umění.

Premiéra filmu Tovaryšstvo Ježíšovo proběhne 16. září stylově na hradě Košumberk, který je dějištěm Šotolova románu. Děj vašeho filmu je zasazen někde do střední Evropy a Košumberk tam není jmenován. Nepřemýšlel jste aspoň na chvíli o tom, že byste filmoval na skutečném Košumberku?

Těším se na kontakt s českým publikem. Mám pocit, že filmu rozumělo publikum všude, kde se promítal. Pamatuji si na pozitivní recenzi z Reutersu na filmovém festivalu v Sao Paolu. Brazílie je na rozdíl od Česka možná nejvíc katolická země. Možná, že právě nastala doba, aby se Češi podívali na film a začali víc přemýšlet o tom tématu. Nemyslím si, že je to náhoda nebo že je pozdě. Na Košumberku jsem nikdy nebyl a těším se, že konečně uvidím skutečné dějiště románu.

Co bylo po Tovaryštstvu a co chystáte do na filmovém poli do budoucna?

Po Tovaryšstvu Ježíšovu jsem natočil film pro děti podle nejznámějšího chorvatského dětského románu, který v době premiéry oslavil 100 let. "Šegrt Hlapić" (Podivuhodné příběhy ševcovského učně) podle stejnojmenného románu Ivany Brlićové Mažuranićové se stal divácky nejúspěšnějším chorvatským filmem pro děti všech dob se 150 000 diváky. V roce 2014 dostal cenu publika na festivalu v Pule. Je to poslední film, který jsem natočil podle literární předlohy. Také zkoumá téma svobody, podobně jako můj nejnovější originální scénář nazvaný "Ztracená synagoga". To bude můj nový film. Pracuju pomalu a nespěchám. Téma je, jak už název říká, další příběh o totalitarismu. Žijeme v době revizí historických faktů, ale tady je i něco nového – příběh o identitě, což je u mě staronové téma, které mě zajímá!

Gradac, Chorvatsko 14. srpna 2017

Překlad: Branka Čačković