Bosensko-hercegovská kinematografie

Jiří Fiala (2016)

Bosenskohercegovská stopa v jugoslávské kinematografii

Historie kinematografie na území Bosny a Hercegoviny se začala psát 27. července 1897. V ten den se uskutečnila v Sarajevu první filmová projekce. Dalším výrazným momentem, který bychom do ní mohli zařadit, je rok 1914, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d´Este (a jeho choť Žofii Chotkovou). Záběry Antuna Voliće z návštěvy Františka Ferdinanda tehdy obletěly svět a ten se tak jejich prostřednictvím dozvěděl o existenci Sarajeva a Bosny.

O skutečných počátcích bosensko-hercegovské kinematografie můžeme ale hovořit až po skončení 2. světové války a vzniku socialistické Jugoslávie.

V roce 1947 je ustavena Komise pro kinematografii Bosny a Hercegoviny. V tomtéž roce byla založena první filmová společnost Bosna film, která hrála v rámci bosenské kinematografie v několika nadcházejících desetiletích velmi významnou roli. První dokumentární film Šamac Sarajevo o stavbě první velké železniční trati na území Bosny a Hercegoviny vznikl bezprostředně po jejím založení

V roce 1950 bylo založeno Sdružení filmových pracovníků Bosny a Hercegoviny, které funguje dodnes. To se stalo v době, kdy celá Jugoslávie vyprodukovala teprve desítku filmů. Z Bosny však nebyl ani jediný. První hraný film Major Bauk režírovaný Nikolou Popovićem byl v Bosně natočen až v roce 1951. Padesátá léta byla ale ve znamení dokumentárního filmu. Z této doby pochází například dokument Nikoli Ristiće Splavari na Drini, nebo snímek Na Sutjesci Pjera Majhrovského, který byl v roce 1951 s úspěchem uveden i na festivalu v Cannes. Bylo natočeno také čtrnáct krátkých hraných film, pod většinou jsou ale podepsáni tvůrci z ostatních zemí Jugoslávie. Výjimkou jsou filmy Hanka Slavka Vorkapiće z roku 1955 a Crni biseri Toma Janiće z roku 1958. Tématem filmů z 50. let je nejčastěji protifašistický odboj během 2. světové války. A to je téma, které se vine jugoslávskou a tím pádem i bosenskou kinematografií po tři následující desetiletí.

Po této na filmy poměrně chudobné dekádě dochází v šedesátých letech na území Bosny a Hercegoviny konečně k rozmachu kinematografie. Byly natočeny stovky krátkých dokumentů, ale také 35 hraných filmů (počítáno s krátkými filmy). Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímají dva nákladné válečné spektákly: Kozara z roku 1962 a Bitka na Neretvi z roku 1969, v níž hrály mimo jiné tehdejší západní hvězdy Orson Welles, Yul Brynner či Franco Nero. Oba režíroval Černohorec Veljko Bulajić působící zejména v Záhřebském Jadran filmu. Přestože v Bosně natáčejí v té době zejména filmaři z Bělehradu a Záhřebu, můžeme zaznamenat i první filmy bosenských autorů. Za průkopníky lze označit režiséry Hajrudina Šibu Krvavce, Gojka Šipovce, Bahrudina Batu Čengiće, Mirzu Idrizoviće, Vlatka Filipoviće či Vefika Hadžismajloviće. Snímek Vrtlog, kterým debutují v roce 1964 Krvavac společně s Šipovcem, patří jednoznačně mezi nejlepší jugoslávské válečné filmy. Za zmínku stojí i snímky Mali vojnici Baty Čengiće z roku 1966, Opatica i komesar Gojka Šipovce, Ram za sliku moje drage Mirzi Idrizoviće (oba z roku 1968), Moja strana svijeta první hraný film dokumentaristy Vlatka Filipoviće a dva válečné, tematicky podobné snímky Hajrudina Krvavce Diverzanti (1967) a Most (1969).

V sedmdesátých letech zaznamenává evropská kinematografie velký rozmach politického filmu a tento trend se promítá i v kinematografii bosenské. Jako příklad můžeme uvést dva snímky Bahrudina Čengiće Uloga moje porodice u svjetskoj revoluciji (1971) a Slike iz života udernika (1972). Za tyto snímky, které kritizují praktiky vládnoucí komunistické strany, se dostává Čengić na index a jeho filmy do trezoru. K natáčení dalšího celovečerního snímku se dostal až po Titově smrti.

Do válečného filmu se v sedmdesátých letech vkrádá stále více dobrodružných prvků. Pro Krvavcovy filmy Valter brani Sarajevo či Partizanska eskadrila se dokonce vžil pojem partyzánský western. Do této škatulky lze řadit také další nákladný válečný spektákl Sutjeska (i s Richardem Burtonem v roli Broze-Tita), který režíroval Stipe Delić.

V roce 1973 vzniká na území Bosny a Hercegoviny druhá produkční společnost - Sutjeska film, která přebírá postupně roli Bosna filmu.

Osmdesátá léta jsou v celé jugoslávské kinematografii charakteristická uvolněním poměrů. Větší tvůrčí svoboda se projevuje velkou žánrovou pestrostí a novými tématy. Protože až do rozpadu Jugoslávie nelze z její kinematografie vydělovat kinematografii bosenskou (byť je možné vytipovat filmy s převažujícím bosenským prvkem) projevuje se tento trend i v Bosně. Za nejvýraznější osobu vzešlou v osmdesátých letech z bosenských poměrů nelze označit nikoho jiného než Emira Kusturicu, který získal první filmové zkušenosti u Hajrudina Krvavce a jako režisér debutoval v roce 1982 filmem Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sječaš li Dolly Bell?). V osmdesátých letech v Bosně natočil ještě filmy Otec na služební cestě (Otac na službenom putu, 1985) a Dům k pověšení (Dom za vješanje, 1988). Ale není to jen Kusturica a jeho tři cenami ověnčené filmy, které si zaslouží pozornost. Za zmínku stojí třeba film Miris dunja Mirzi Idrizoviće z roku 1983 a sociální drama Kuduz Ademira Kenoviće z roku 1989. Ademir Kenović je také režisérem původně televizního filmu Ten malý kousek duše (Ovo malo duše,1987). Tento film patří mezi nejlepší filmy, které byly za dob Jugoslávie v Bosně natočeny a o tři roky později se dostal právem i na plátna kin. Ve výčtu pozoruhodných filmů natočených v Bosně a Hercegovině v osmdesátých letech by rozhodně neměl chybět ani film Prkosna delta Vesny Ljubić (1980) a nejen kvůli tomu, že je to první bosenský film režírovaný ženou.

Éru, v níž byla bosensko-hercegovská kinematografie poměrně malým střípkem velmi rozsáhlé kinematografie jugoslávské, uzavírají dva filmy z počátku devadesátých let debut Benjamina Filipoviće Praznik u Sarajevu z roku 1991 a o rok starší Gluvi barut Bahrudina Čengiće. Přesto, že se tento snímek vrací na začátek 2. světové války v Jugoslávii, svým způsobem předjímá události, ke kterým došlo pár měsíců po jeho premiéře.


Kinematografie Bosny a Hercegoviny

Stejně jako je Bosna a Hercegovina v první půli devadesátých let ze zemí bývalé Jugoslávie nejvíce postižena válkou, je bosenskohercegovská kinematografie touto válkou nejvíce ovlivněna. Zatímco se dokumentární film díky válečnému konfliktu dočkal nebývalého rozkvětu, na hraný film nebylo v Bosně a Hercegovině po vyhlášení samostatnosti a následném propuknutí občanské hálky ani pomyšlení. Jedinou výjimkou je bosensko-francouzský snímek Nenada Dizdareviće Magareče godine z roku 1994 odehrávající se v internátní škole v Bihaći před druhou světovou.

Dokumentárních filmů bylo během první poloviny devadesátých let natočeno mnoho desítek. Mají pochopitelně společného jmenovatele - právě probíhající občanskou válku. Za všechny jmenujme alespoň jediný: MGM Sarajevo (Čovjek Bog Monstrum), který natočili v roce 1994 společně Ademir Kenović, Pjer Žalica, Ismet Arnautalic a Mirsad Idrizovic

Prvním hraným celovečerním bosensko-hercegovským filmem je Dokonalý kruh (Savršini krug) Ademira Kenoviće z roku 1997. Na další film čekala Bosna a Hercegovina celé tři roky až do roku 2000, kdy měly premiéru hned dva hrané celovečerní filmy Faruka Sokoliviće. Nejprve v lednu snímek Tunel a poté v prosinci Mliečni put.

Paradoxně největším úspěchem bosenskohercegovské kinematografie je snímek Země nikoho (No man´s land) Danise Tanoviće z roku 2001. Paradoxně proto, že jej jako svůj debut natočil v Bosně s bosenskými herci bez účasti jediné bosenské produkční společnosti. Mimo mnoha jiných ocenění získal v roce 2002 film Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A Tanović jej přebral jako představitel Bosny a Hercegoviny. Cenu evropské filmové akademie získal pro Bosnu a Hercegovinu ve stejném roce Ahmet Imamović za krátký film 10 minuta.

Tanovićův fenomenální úspěch měl jak pro zavedené, tak pro mladé začínající režiséry, scénáristy i producenty povzbuzující efekt. Určitě měl vliv i na vládní představitele, protože se rozběhla diskuse o podpoře filmu na vládní úrovni.

V roce 2002 vzniká po urputné snaze mnoha lidí z filmové branže Fondacija za kinematografiju Sarajevo (Nadace pro podporu filmu), což je dodnes pro financování bosenskohercegovských filmů nepostradatelná instituce. S finanční podporou v zádech se otevřel také prostor pro mezinárodní spolupráci a vznik různých koprodukčních projektů. Pozitivní roli v dalším vývoji sehrál také nově vzniklý Sarajevský filmový festival, na kterém v kontextu zejména východoevropského filmu dostal příležitost také domácí film.

V roce 2003, rok po Tanovićově Oscarovi, je situace v bosenské kinematografii o mnoho veselejší. Se svými prvními celovečerními snímky přichází hned tři tvůrci. Pjer Žalica představuje svou mnohovrstevnatou ironickou komedii Hoří! (Gori vatra), která kritizuje jak provinční poměry v Bosně, tak pokrytectví představitelů západu. Dino Mustafić přichází se snímkem Remake, ve kterém za pomocí dvou časových linií a na příbězích otce a syna porovnává válečné události 90. let s událostmi během 2. světové války. A Srđan Vuletić rozehrává ve snímku Léto ve zlatém údolí (Ljeto u zlatnoj dolini) příběh mladíka ze sarajevského sídliště hájícího čest svého zemřelého otce. Všechny tři filmy jsou natočeny v koprodukci s Francií a dalšími západními zeměmi. V roce 2003 vzniká také film Tu chorvatského režiséra Zrinka Ogresty, který je první spoluprácí Bosenské produkční společností s produkcí z jiné země bývalé Jugoslávie.

Po nadějném rozjezdu má v následujícím roce v Bosně premiéru pouze jeden domácí film jedná se o druhý film Pjera Žalici U strýčka Idrize (Kod amidže Idriza), který je citlivou sondou do života obyčejných lidí v okrajové části současného Sarajeva.

Z roku 2005 je válečné drama Go West Ahmeda Imamoviće, řešící kromě mezietnické nenávisti i předsudky proti homosexualitě, které jsou v balkánské společnosti hluboce zakořeněné. Velkým osvěžením je černá komedie Dobře naladění nebožtíci (Dobro uštimani mrtvici) Benjamina Filipoviće z téhož roku. Majoritní producent tohoto filmu je ze Slovinska.

Od konce 90. let se průběžně natáčí také krátké hrané filmy, kterými se představují noví mladí tvůrci, kteří budou za pár let hlavním vývozním artiklem bosenského filmového průmyslu. Mezi nimi jsou také dvě ženy Jasmila Žbanić a Aida Begić. A právě celovečerní debut Jasmily Žbanić Grbavica z roku 2006 popisující nelehký život svobodné matky vychovávající v sarajevské čtvrti Grbavica svou pubertální dceru znamená pro bosensko-hercegovskou kinematografii další velký mezinárodní úspěch - film získal Zlatého medvěda v Berlíně. O to, že rok 2006, co do počtu celovečerních hraných filmů, překonal předešlé roky, se zasloužili dále Jasmin Duraković svým filmem Nafaka, který se z velké části odehrává podobně, jako o deset let starší Dokonalý kruh, v obléhaném Sarajevu.

Dále pak Faruk Lončarić, který natočil civilní drama stárnoucích manželů žijících v sarajevském bytě pojmenované prostě Mama i tata a Nenad Đurić snímkem Nebo iznad krajolika, o tom, jak se mladá francouzská paraglidistka snese omylem do zapadlé vsi uprostřed bosenských hor. Čtveřici filmů z roku 2006 doplňuje ještě koprodukční snímek Vše zdarma (Sve džaba) Antonia Nuiće, který je koprodukcí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (toho času Státní společenství Srbsko a Černá Hora). Důležitým milníkem pro směřování kinematografií států bývalé Jugoslávie je rovněž film Karaula Chorvata Rajka Grliće, na které se podílely všechny státy bývalé Jugoslávie včetně Bosny a Hercegoviny.

Na rok 2007 připadá opět několik celovečerních hraných filmů. Mezi nejzdařilejší a nejúspěšnější patří druhý snímek Srđana Vuletiće Těžké je být dobrý (Teško je biti fin). Vuletić zde podobně jako v případě Léta ve zlatém údolí prostřednictvím dobře vystavěného a vypointovaného příběhu zobrazuje život v okrajových čtvrtích Sarajeva. Tentokrát je hlavní postavou taxikář, který chce žít a vydělávat peníze poctivě. Film Duhovi Sarajeva Dejana Radoniće je plný nostalgie po zašlé slávě města, které bylo v roce 1984 dějištěm zimních olympijských her. Hlavními hrdiny jsou dva podvodníci, kteří mají romantický sen obnovit lanovku na Trebević, postavenou právě u příležitosti olympiády. Dále vznikla nepříliš povedená komedie Envera Pušky Ritam života a několik dalších filmů, o kterých není třeba referovat. Mezinárodně nejúspěšnějším filmem roku 2007 (mimo jiné oceněn i na MFF Karlovy Vary), na kterém se podíleli bosenští filmaři spolu s Chorvaty a Němci, je snímek Armin chorvatského režiséra Ognijena Sviličiće o tom, kterak vezme otec z malé bosenské vsi svého syna na konkurz do Záhřebu, kde se chystá film o válce v Bosně. Mezi několika dalšími koprodukčními snímky si zaslouží pozornost také další film Antonia Nuiće Kenjac, který je společným dílem chorvatské, bosenské, srbské a britské produkce.

Na úspěch Jasmily Žbanić navazuje v roce 2008 její mladší režisérská kolegyně Aida Begić s filmem Sníh (Snijeg), který si odbyl svou premiéru na festivalu v Cannes, kde získal cenu kritiky (a krátce poté jej mohli vidět i diváci našich Balkánských filmových návratů). Kromě toho byl oceněn na několika dalších významných filmových festivalech. Snímek zobrazuje horskou vesnici těsně po válce. Kromě duchovního a několika malých chlapců v ní zůstaly jen ženy, které netuší, kam se poděli jejich muži, a hlavně, jak bez nich přežijí nadcházející zimu. Také snímek Noční hlídači (Čuvari noći) Namika Kabila absolvoval premiéru na jednom z trojice nejvýznamnějších evropských festivalů, konkrétně v Benátkách. Duchové nedávné válečné minulosti se vynořují i v něm, ale spíše jen v podobě deziluze z fungování poválečné společnosti a neschopnosti najít si v ní své místo. Příběh dvou hlídačů se odehrává během jedné noci v obchodním centru a převažují v něm spíše civilní prvky.

V našem výčtu by neměly chybět dva koprodukční filmy z roku 2008 s účastí bosenských produkčních společností - válečná roadmovie Turné (Turneja) Gorana Markoviće (Srbsko, Bosna, Chorvatsko, Slovinsko) a romantická komedie Traktor, ljubezen in Rock'n'Roll Branka Đuriće (Bosna, Chorvatsko, Slovinsko).

V roce 2009 došlo v Bosně a Hercegovině k momentálnímu útlumu. Bosna sice vyprodukovala standardní množství dokumentů a pár krátkých filmů, v kinech ale nebyl uveden ani jeden celovečerní hraný film. K bosenské kinematografii můžeme přiřadit snad jen několik koprodukčních snímků, které se však majoritně řadí k jiným kinematografiím, jako např. filmy Metastaze Branka Schmidta, Slovenka Damjana Kozoleho, Storm Hans-Christiana Schmida, Sveti Georgije ubiva azdahu Srđana Dragojeviće nebo Buick Riviera Gorana Rušinoviće.

Oproti předešlému roku došlo v roce 2010 v Bosně takřka k filmovým žním, protože premiéru mělo hned 6 celovečerních filmů. Druhý film Jasmily Žbanić Na cestě (Na putu), který prošel, stejně jako její Grbavica českou filmovou distribucí, byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně. K natáčení do Bosny se po čase vrátil také Danis Tanović a ve filmu Cirkus Columbia poodhalil počátky občanské války v Hercegovině. Jasmin Duraković natočil svůj druhý film Sevdah za Kerima, po několika televizních projektech realizoval svůj celovečerní debut Jasmina režisér Nedžad Begović. Dalším debutantem se stal Adis Bakarać se snímkem Ostavljeni odehrávajícím se v současnosti v dětském domově v Sarajevu a svůj druhý film Belvedere natočil Ahmed Imamović. Šedivý život v uprchlickém táboře v něm staví do kontrastu s kýčovitým světem televizní soutěže Big Brother. K těmto snímkům je potřeba přičíst zdařilý srbsko-bosenský snímek Motel Nana Predraga Valinoviće a povídkový film o různých podobách mateřství Neke druge priće pětice mladých režisérek, z nichž každá pochází z jedné bývalé jugoslávské republiky. Z roku 2010 je také koprodukční film USA, Velké Británie a Bosny Buried Land, který je inspirován převratnými objevy z oblasti bosenské vsi Visoko, u které byly objeveny největší pyramidy na světě, a irský snímek Juanity Wilson As If I Am Not There s bosenskými herci odehrávající se v zajateckém táboře v době války v Bosně.

V roce 2011 se bosenští filmaři účastnili pouze cizích projektů. Vznikly tak filmy Stanje šoka Slovince Andreje Kosaka, turecko-bosenský snímek Bir zamanlar Anadolu'da (Once upon a time in Anatolia), srbsko-bosenský válečný horor Neprijatelj Dejana Zečeviće, srbsko-bosenská komedie Zduhać znači avantura Milorada Milinkoviće a britsko-bosenský snímek 1395 dana bez crkne vracející se k obléhání Sarajeva.Největší úspěch pro bosenský film v roce 2012 získala Aida Begić, jejíž film Djeca byl oceněn na festivalu v Cannes, kde měl i svou premiéru. Značnou pozornost a spoustu cen získal chorvatsko-bosenský snímek Halimina cesta (Halimin put) Arsena A. Ostojiće, který se vypořádává s nejsmutnější kapitolou bosenské historie pátráním po nezvěstných z doby války v Bosně a otevíráním objevených masových hrobů. K bosenské válce v devadesátých letech se vrací také kanadsko-bosenský film Krivina Igora Drljaća.

Další obrovský úspěch zaznamenal v roce 2013 film Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda iz života berača železa) Danise Tanoviće, jenž získal Stříbrného medvěda v Berlíně. V Berlíně byl úspěšný také chorvatsko-bosenský film Cizinec (Obrana i zaštita) Boba Jelčiće zobrazující situaci v Mostaru, kde byl sice po válce obnoven slavný most, napětí mezi Bosňáky a Chorvaty se tím ale zcela neodstranilo. Kolečko po nejrůznějších filmových festivalech s úspěchem absolvovaly také filmy Sa mamom Faruka Lončariće a snímek Pro ty, kteří už nemůžou vyprávět (Za one koji ne mogu da govore) Jasmily Žbanić. S třetím celovečerním filmem přichází Jasmin Duraković. Nese jméno Ja sam iz Krajine, zemlje kestena a vypráví příběh muže, který se po letech vrací zpět do Bosny. Na scéně se objevují také režiséři nové generace. Ani ne dvacetiletý Kenan Musićnatočil film Svjetla grada. V kontextu současné bosenské kinematografie se jeví jako celkem originální film Balkansko prolječe Mirzy Derviseviće a Damira Glibanoviće o lokální bosenské hip-hopové hvězdě. Bosenskou stopu nese také poslední film Gorana Markoviće Falsifikator nebo turecký film 3 Yol Faysala Soysala.

V roce 2014 vznikl snímek Ponts de Sarajevo, na kterém spolupracovalo třináct významných evropských tvůrců různých generací, kteří se na prostoru krátké povídky věnovali Sarajevu. Za Bosnu se na tomto povídkovém filmu podílela Aida Begić. Pro směřování bosenské kinematografie je tento projekt signifikantní, protože většina filmů natočených za účasti bosenských produkčních společností v tomto a následujícím roce se nese ve znamení spolupráce jak se západními produkčními společnostmi, tak s filmaři z ostatních balkánských zemí. To lze říct o filmu Ostrov lásky (Otok Ljubavi) Jasmily Žbanić, o filmu Mali Budo Srba Danila Bečkoviće, o snímku Top je bio vreo jeho srbského kolegy Slobodana Skerliće, o dramatu Most na konci světa (Most na kraju svijeta) Chorvata Branka Ištvančiće, o filmu Three Days in Sarajevo Bulhara Nikolaje Todorova a několika dalších. Mezi ryze domácí tvorbu se dá započítat drama Envera Pušky Devet položaja samoce, tři snímky (Destiny, You going to die a U izradi) osmnáctiletého mladíčka Adnana Pjeviće či drama Odboravanje Rijada Gvozdena.

V roce 2015 se do bosenské kinematografie dají řadit následující filmy - druhý film Nenada Đuriće Hiljadarka a drama Naša svakodnevna prića režisérky Ines Tanović. Kromě nich vzniklo opět několik koprodukčních filmů s bosenským podílem (Rosa, Centaur, All That Remains Seasons of War a další).

Závěrem lze konstatovat, že ač je bosensko-hercegovská kinematografie malá, má co nabídnout. Důkazem je velké množství cen z prestižních světových filmových festivalů. V tomto ohledu se současná česká kinematografie té bosenské ani zdaleka nepřibližuje.